Den jako každý jiný, a přesto na něj nemohu zapomenout

Byli jsme spolu venku, smáli se počasí, malovali obrázky do písku a zpívali nonsenovské duety. Dětské hřiště bylo prázdné, tak jsi mě houpal na houpačce a bosýma nohama jsme hladili zem. Bylo teplo – smál ses mým letním šatům, když si s nimi vítr hrál, a snažil se mi vlasy zaplést do copánků. Dokonce jsi mi natrhal luční kvítí, za které by se ani květinářka nestyděla. Tvořili jsme rýmy, vše do sebe pasovalo jako skládanka.
Najednou jsi mě objal, tak rychle, tak náhle, jako by to mělo být naposled. Zašeptal, že mi to sluší. Rychle, ale důrazně. Snad jsi spěchal. Pak ses usmíval, jakoby nic, vzal mě za ruku a šli jsme ke mě domů. Plivali pecky z třešní do dálky a skákali po patnících. Popřál jsi mi pěkný stmívající den a šel k sobě. Nepřemýšlela jsem nad tím o dost víc než jindy, vzala jsem si svou rozečtenou knížku, jako vždy, a s hrnkem čaje zalezla na půdu.
Měla jsem výhled na les a zapadající slunce. Bylo mi dobře, cítila jsem se krásně a těšila se na tebe. Když jsem se vrátila do pokoje a pomalu rozpouštěla před zrcadlem vlasy, zavibroval mi mobil. S úsměvem jsem otevřela zprávu od tebe a celý můj pokoj najednou zaléval proud duhy v těch slovech, že mě máš rád. Protancovala jsem pokoj hravou polkou a rozčesávala své dlouhé vlasy. Ve váze se na mě smála ta tvá kytice a já zatoužila s tebou zpívat. Tomu nikdo jiný nerozuměl, jen my dva. Melodie a rytmus pro nás byla slova, ne písmena. Popadla jsem kytaru, začala nahrávat na mobil a brnkala své pocity. Poslala jsem ti to a věděla, že ty pochopíš, že je to odpověď: mám tě taky ráda. Když jsem šla spát, usmívala jsem se do stropu a něco mi došlo – byl to den jako každý jiný, ale já na něj nikdy nezapomenu, nemůžu! Poprvé mi totiž došlo, jak moc se milujeme a jaká je naše láska a že ji nikdo jiný nemůže pochopit. Že je prostě naše a naší taky zůstane.