Láska je jako slunce a déšť

Jednou svítí slunce a po druhé prší déšť. Někdo si myslí, že to nic neznamená, ale má to spoustu společného s námi. Jako na určitých místech země kde nikdy nepršelo, začne pršet, nikdo to nevysvětlí. To jisté nikdo nevysvětlí, proč dva lidé se milují, milovali a najednou spolu nejsou. Žádné dotyky, dokazování a ani řeč, vůbec nic. Slunce jde s námi od počátku, když potkáme v životě někoho výjimečného. Stále od první chvíle myslíme jeden na druhého. Vyhledáváme se navzájem, toužíme po sobě tajně, slunce při tom nad námi září.

Září stále jen do doby, než nás dožene bolestivý déšť, který nás rozežene svými kapkami. Kapkami, které nás při dopadu na tělo bolí. Každá kapka má svoji sílu a svůj dopad. Déšť ničí naše pocity k sobě, naši lásku. Naše srdce se od sebe každým dnem vzdalují a nikdo nevysvětlí proč. Při vzpomínce na slunce, kdy jsme byly Šťastní, milovali se, usmívali se a radovali se ze života, že máme to, co jsme hledali, jeden druhého.

Přemýšlíme, proč nadále musíme být pod bolestivými kapkami, které nám ubližují. Vyhlížíme naše slunce a doufáme, že se objeví a nás zachrání. V lásce niky nevíme, jak dlouho může svítit slunce mezi dvěma lidmi. Stačí minuta, sekunda a náš život zasáhne bolestivý déšť.