Ona a on

Byla tma a ona tam seděla. Nevnímala svět kolem sebe. Nechtěla. Protože občas, když se zastavíte, všechno přestane. Bolest. Myšlenky. Láska.
Láska?
Kdyby to šlo. Sfouknout jí pryč. Je to ještě láska? Někdy pochybovala. Možná to byla jen psychická závislost. To co cítila a prožívala, bylo intenzivní. Ale kam se vytratil ta snaha. Ta snaha jich obou. Být tu vždy jen jeden pro druhého. Chtít s tím druhým strávit každou hodinu. Minutu. Ona to chtěla. Nebo ne? Vždycky to chtěla, když on ne. Byla pro něj vším, když ji nemohl mít. Byla pro něj to světlo na konci tunelu a on byl to její. Jenže se rozcházeli a scházeli, jako ty páry, nad kterými se vždy usmívala. Spíše se jim vysmívala. Vždyť to není možné. Být chvíli spolu a pak se zase rozejít. Co to je? Jenže pak pochopila. Když s ním strávila, čas bylo tak těžké ho opustit, nechat jít a on se přeci tak snažil. Vždycky dělal zbrklá rozhodnutí a říkal, co tak nemyslel. Jenže ona to prožívala. Každé slovo, co od něj uslyšela, každý slib, který řekl. Všemu dávala váhu. A těžce zapomínala. Ale pro něho byla ochotna odpouštět. Pro jeho úsměv a bezstarostnost. Pro jeho slova, která tak dobře uměl využít ve svůj prospěch, pro jeho svobodu a nechuť se vázat, protože ona věděla, že je jeho a že to tak cítí.
Jenže se to změnilo. Nebo oni se změnili? Nevěděla. Každý z nich byl jinde. Chtěla, aby vše zůstalo, jak bylo. Ale on už možná nechtěl. Pořád ji miloval, říkal to. Jenže on toho říká hodně. A ona pak přemýšlí do nocí a nemůže usnout. Ale věřila mu. Tuhle jedinou věc viděla v jeho očích. Ale ona chtěla víc. Chtěla ještě zamilovanost. Možná to byl povrchní pocit, každá zamilovanost jednou zmizí, jenže chtěla ty bláznoviny, které dělali jeden pro druhého a zapomínali při tom na okolí.
Někdo jim říkal, že jsou tak jiní, tak odlišní, že se k sobě nehodí. Pro jiné byli ideální pár. Jeden druhému doplňovali život o jiný pohled na svět. Za to ho milovala. Že byli jiní. Že jim stačilo málo a dokázali z toho mít víc. Že se nemuseli vidět měsíce a stejně na ni čekal a opět skončili u sebe v náručí.
Jenže ty jeho slova. Kolikrát už řekl něco, co jí bolelo? Ona věděla, že to tak nemyslel. Ale už to tam bylo. Vždycky si myslela, že nebude taková. Ale v jeho přítomnosti byla jiná. Někdy veselá, jindy naštvaná, plná slz. Nikdo jiný to nedokázal. Takhle jí měnit náladu. Má tohle budoucnost? O to jí vlastně nešlo. Chtěla žít okamžikem. A ten musel být intenzivní, stejně jako city. Ale teď se vše měnilo. On byl jinde a ona taky.
Seděla ve tmě a hlavou jí míjely obrázky. Nepamatovala si všechno, co spolu zažili. Bylo toho hodně. Těch rozchodů, kytek, objímání. A pořád dokola. Byla jako očarovaná, v kruhu z kterého nelze vystoupit. Z kterého asi ani nechcete vystoupit. Zahleděla se do tmy. Viděla postavu a věděla, že je to on. On a jeho slova. On a jeho objetí. Vytáhla kapesník a utřela si slzy. Po kolikátý za poslední dobu utírala slzy? Jak dlouho už nebyla sama sebou? Podal jí ruku a strhl jí k sobě. Zlobila se. Byla smutná. Jenže on se nezmění. Nikdo se nezmění. Nebylo úniku v tenhle okamžik. Toužila po něm moc. Nemohla být bez něj a on to věděl.