„Možná někdy“

„Je to jako když dočteš knihu s neuzavřeným koncem. Dolehne na tebe taková ta prázdnota.

Chceš, aby příběh té knihy pokračoval. Je to tvé jediné přání, tvá jediná tužba. Jenže on nepokračuje. A už nikdy pokračovat nebude. Děj knihy ti přinesl tolik nových zážitků, tolik nových pocitů. Jenže teď máš dojem, jako kdybys celou dobu tu knihu četl naprosto zbytečně. Nechceš ji ale hodit za hlavu. Nechceš se toho příběhu vzdát. Z celého srdce si přeješ, aby se příběh dál rozvíjel.

Říkáš si, že to přece nemůže skončit takhle neuzavřeně, že to přeci musí mít nějaké pokračování. Nemá. A ty s tím nemůžeš nic dělat, ani kdyby ses roztrhl. Sžírá tě bezmoc.

Každej den pak v knize listuješ s nadějí, že se tam jednou objeví další stránka. Je ti jasné, že se neobjeví, jenže v tobě stále žije ta malá část tebe samého, co zaslepeně věří na zázraky a co si, bez ohledu na cokoliv, pořád opakuje 'možná někdy'.“

„Aha, tak takové to je, mít zlomené srdce.“