Nenechávej mě tu

Nenechávej mě tu samotnou. To je to poslední. Víc už nechci. Nikdy mě nenechávej samotnou.
Vím, že jsem to pro Tebe zvorala. Jenže už jsem nemohla. To věčné sevření vztahu. Ta nesvoboda. Má to takhle fungovat?
Před tím jsi byl ty. A teď prázdno. Všude. Ve mně, v mém čase. Proplouvám životem v mlze. Vše je povrchní. Bez pocitů.
Vím, že už nevěříš mým očím. Ale byly časy, kdy to jediné dávalo smysl. Ten pohled, ten dotyk, ta slova. My dva. Pořád tu budem. Jen už ne jeden vedle druhého. Jenže už ne každé ráno. Jenže už ne hodiny strávené spolu.
Nechala jsem Tě jít. Už to nešlo. Bylo to tak svazující. Před tím krásné, nahoře, a já to tak měla. Tys to tak měl. Přešlo to. Neplánovala jsem to. Musela jsem Tě nechat jít. Pro nás oba. Přijde čas, kdy pochopíš. Vím. Bolí to. I mě. I když tak nevypadám. Nemůžu to všechno ukázat. Nemůžu Ti všechno říct. Už by si mě neměl rád. Ani trochu. A ta sobecká část mě to nechce. Ta Tě potřebuje.
Budeš tu vždycky pro mě? Říkal jsi, že ano. Říkáš to pořád. A já Ti věřím. A ty mi věříš. A já se omlouvám. Neplánovala jsem to. Přišlo to samo. A nešlo to změnit. Zmizelo to, co tam mělo být a objevilo se něco nového. Jiného. A já se toho chytla. A nechala se vést. Ale pak už nebyl prostor pro to, co jsme měli. Proto, co jsme byli. Proto, co jsme cítili.
Neříkám, že mě to nemrzí. Jen už jsem jinde. I ty budeš. A pak to zmizí. Všechno. I ten pocit samoty.
Tak mě prosím ještě jednou obejmi. Usni vedle mě. Nechtěj lásku. Už to nejde.