Láska či neláska

Snad až příliš velké horko tento týden. Lépe zůstat doma. Zvlášť kolem poledne, kdy paprsky té velké ohnivé koule taví kůži na miliony drobných kapiček potu. To raději vodu stékající po obličeji, ramenou a zádech z právě umytých vlasů. Ráda si je češu a pozoruji svou důvěrně známou tvář v zrcadle. Za poslední rok tolik změněnou. Všiml si toho vůbec někdo? Tak hrdá, tak silná, tak veselá…A přitom tolik nešťastná. Vždy uprostřed všeho, ale v myšlenkách schovaná pod postelí jako malá holka. Často nevnímám, co se mi říká. Schovaná, klidná, sama. Ne snad, že bych si tohle přála. Nechci být sama. Tak bolestně toužím po něčí přítomnosti. Chci, aby mě v tom davu někdo chytil za ruku. Aby mě chytil natolik pevně, že bych ten dav konečně vnímala všemi smysly. Už dlouho na to čekám. Čekám na svého zachránce. Vždy přijde a něco mi nechá, někam se podepíše, a zase odejde. Nakonec zůstal jen zamčený ve vzpomínkách, v otisku dlaně na stěně mého pokoje, v srsti jedné plyšové žirafy, ve vůni mého polštáře…

Snad až příliš velké horko tento týden. Ale nač zůstávat doma? Stále si všichni stěžují, že je zima. Nyní je teplo a lidé jsou zalezlí ve svých chladných norách. Navždy stejní. Chtějí to, co nemůžou mít. Jsem i já stejný? Jedna upocená maloměstská krysa lačnící po snadné kořisti…Snadné? Možná, pokud bych se spokojil s poloviční porcí. Nikdy ji nebudu moci mít celou. A tolik bych chtěl! Chtěl bych ji ochutnat všude. Rozžvýkat, vyplivnout. Jsem příliš hubená krysa na takové sousto. Mám už srdce z kamene. Je to zvláštní dívat se, jak ji trápím a nic s tím nedělat. Je zvláštní provádět vendetu na někom, kdo by ji měl provést na mně. Kéž by to udělala. Ať pojdu! Ať pojdu jako životem unavená a věčně hladová maloměstská krysa. Toužící pozřít bezbrannou myšku a přitom být sežrán dravou kočkou…

Příliš jsem toužila po lásce. Toužila jsem po ní tolik, že ji hledám tam, kde nikdy nebude. Na diskotékách, v barech, v alkoholu a cigaretách, v polibcích ztracených duší a bývalých lásek. A myslela jsem, že už mi neublíží. Že neláska přece nebolí. Ale spletla jsem se. Nemiluji ani jedinou z těch chvilkových nelásek a přece pro ně pláču. Proč?

Příliš jsem toužil po lásce. Po té, kterou jsem měl. Raději jsem trpěl pro ni, než bych se radoval pro tu, kterou jsem mohl mít. Teď už nemůžu. Cítím to z vůně jejích vlasů, poznám to z jejích polibků, vidím jí to v očích. Už nepláče pro mě. Pláče pro celý svět. Já mohl být tím světem. Ale nechtěl jsem. Ani teď nechci. Ale přesto ji neumím nechat jít. Proč?

Hrdá, silná, veselá…Nic víc, nic míň. Příliš zraněná. Neschopná milovat. Neschopná odejít. Miluji tě navždy. Odcházím.

Upocená maloměstská krysa…Nic víc, nic míň. Dost odvážný na to, abych tě svedl. Dost odvážný, abych tě trápil. Příliš zbabělý, abych ti řekl, že tě mám rád. Prosím, zůstaň.