Ruce, žirafy a jiné příšery

Přišel mi říct, že o mě zase tolik nestojí. Ano, má mě rád. Ne, nechce se vzdát volnosti. Ano, líbím se mu. Ne, nepotřebuje se mnou trávit každý den. Chvíli mě hladí, líbá, šeptá mi do ucha strasti a radosti všedního dne. A mně i ta nejobyčejnější slova z jeho úst zní jako bravurně přednesená báseň. S citem, dynamikou, prožitkem. Jsi můj nedostižný stín se zlatými vlasy a modrozelenýma očima. A moc dobře to víš. Tak proč mě tak trápíš? Držíš mě v náruči jako svůj poklad a vzápětí mě prodáš za svobodu, již jsem ti nikdy nechtěla vzít. Ještě jednou se po mně natáhneš. Ještě jedno poslední sbohem. Ale já už se příliš bojím dalšího loučení. Tvá ruka mine tedy mé tělo a spočine na stěně mého pokoje. Odcházíš. Jsme oba smutní. Vždyť přece nemusíš odejít!

Jen otisk tvé dlaně bude mi tě připomínat.

Pamatuješ si, jak bylo ten den hezky? Den mých narozenin. Prázdniny a bezstarostnost všude kolem. Bylo to už několik dní, co jsem tě neviděla. Chodila jsem po domě nenamalovaná, neučesaná, ještě v pyžamu. Zvonek. Přicházím ke dveřím a bezmyšlenkovitě otevírám. Šok! Nemůžu se ani pohnout. Téměř zapomínám dýchat. „Ahoj“, políbíš mě zlehka na rty. Podruhé trochu víc. Stále však stojíš ve dveřích, díváš se na mě těma svýma očima a v rukou máš tu nejkrásnější plyšovou žirafu. Jsi můj sen, který se právě zhmotnil. Ale jak oba víme, všechno jednou končí. Avšak ten můj sen byl snad až příliš krátký. Zase jsi odešel. Beze slova, tentokrát i bez lítosti. Nechal jsi mě v tom velkém domě samotnou.

Až si jednoho dne vymaluji pokoj a tvá ruka zmizí pod vrstvou barvy, bude tady ta žirafa, co mi tě bude věčně připomínat.

1. srpen 2009 – párty v mém domě. Jsou tady všichni mí kamarádi, bývalí i současní milenci. Ale já vidím jen tebe. Ať se bavím či tančím s kýmkoliv, sleduji periferně každý tvůj pohyb. Čekám na chvíli, kdy se vzdáš. A já vím, že ta chvíle přijde…Vidím tě, jak si v koupelně ledovou vodou chladíš spálený prst. Jdu k tobě. Povídáme si. Díváš se na mě jako dřív. Snažíš se mě políbit. Uhýbám. Tohle už přece nebudeme dělat, že ne, miláčku? Nebudeme se zase trápit. Jenomže má vůle je tím slabší, čím jsi mi blíž. Samozřejmě jsi to poznal. Cítíš můj zrychlený dech, vidíš mé třesoucí se ruce, slyšíš můj přeskakující hlas. Hladíš mě po tváři. Tohle se přece nedá vydržet! „Proč mi tohle děláš?“  Já uvnitř krvácím. Už dva roky krvácím. „Protože tě mám rád,“ řekneš prostě. Jen tak, jako bychom se bavili o počasí. Ale já ti to nevěřím. Nevěřím, a přesto mi to stačí. Jsem tvoje, lásko. Jen tvoje. Celou noc. A ty jsi jen můj. Konečně. Líbám tě po celém těle. Šíleně, vášnivě, nenasytně. Nejraději bych tě vlíbala do sebe. Tisknu se na tvé tělo. Ani centimetr tmy nenechám mezi nás vniknout. Nikdo nás už nerozdělí. Ani ty ne. Sleduji, jak se blahem chvěješ pod mými doteky, a uvědomuji si, jak neskutečně moc tě potřebuji pro své štěstí. Ach, miláčku, jak jsi krásný, když spíš. To já bych neusnula. Nemohla bych tu naši krátkou chvilku štěstí prospat. Raději se na tebe celou noc dívám a učím se tě nazpaměť. Každé znamínko na tvém těle. Jsi jen můj, alespoň pro tuhle jedinou noc. Já totiž vím, že ráno odejdeš. Vždycky odejdeš. A mně zůstane jen otisk tvé dlaně na stěně, žirafa v rohu pokoje a vzpomínky na tuhle noc.

Navždy si budu pamatovat chvíli, kdy jsem se poprvé v životě cítila doopravdy naživu.