Zbytečné lži

Pohlédla mu do očí. Nedíval se na ni. Oči vše prozradí. A on jí nechtěl prozradit nic z toho, co ukrýval ve svém vlastním světě. Ve světě, do nějž ona nesměla vstoupit. Možná by mohla, kdyby…Kdyby se tolik nebál, že ji tím ztratí. Ve chvíli, kdy ji nechá nahlédnout do všech zákoutí své duše, dovolí jí přečíst všechny jeho skutečné pocity a myšlenky, uteče. Ne proto, že by měl co skrývat. Jen věděl, že když ho opravdu pozná, brzy ji omrzí. Neměla by už co odhalovat a šla by hledat jinam. Ne, není přelétavá. Snad ani znuděná životem. Je jen zvědavá. A je-li zvědavost ukojena, pak potřebuje nový zdroj.

Leč nyní to bylo jiné. Doopravdy ho milovala. Prvně snad jen ze zvědavosti. Ale ne teď. Teď cítila lásku. A ta láska byla tak šílená, tak neuvěřitelná, že sama nemohla uvěřit. Jak tedy mohl věřit on? A navíc, nikdy mu to neřekla. Neřekla mu, jak ji ten cit spaluje. Prozradila pouze, že hoří. Naznačila. Ale cožpak mu mohla říct pravdu? Stačilo, že věděl o její slabosti pro něj. Byla před ním tolik zranitelná! Nesměl se dozvědět, jak velká ta slabost ve skutečnosti je. Jak ji sráží celou rozechvělou na kolena. Nemohla mu odhalit ze sebe ještě víc, než již odhalila. Vždyť on se před ní přece také neustále skrýval. On jí přece také lhal.

Po několika dnech utopených v dešti se konečně objevilo slunce. Lidé se procházeli městem a užívali si jeho hřejivých paprsků. I ona šla ven. Měla schůzku s novým přítelem. Líbil se jí. Byl hezký, chytrý, milý. Nemilovala jej. Chyběla jí tam touha, spřízněnost a naprostá odevzdanost. To, co cítila se svou bývalou a zároveň věčnou láskou. Přesto ten chlapec vedle ní byl skvělý přítel. Snad ho měla dokonce ráda. Vlastně nebyl důvod, aby tomu bylo jinak. Nikdy jí nelhal.