Jak jsem se stal gumovým medvídkem

 

 

 

"Ne abys skákal!
Ještě tam dole někoho zabiješ!" (jedna Kráva - 2016)

Naštěstí to byl jenom sen...a naneštěstí jsem se probudil.

 

"Víš, mám už toho dost, celý tohle mi přijde jako jedno masivní bukkake a hádej, jakou v něm hraju roli?"
Povídám svému psychoterapeutovi - ano, tykám mu, nabídl mi to už po dvou minutách (osobní rekord).

 

Nepláču, je mi to trapné, sedím neopřen, zády k oknu...divně zařízená výslechová místnost:

 

"Tuším, sám jsem podobné stavy zažíval..."
Přerušuje moji neuroonanii Jiří (tak se jmenoval - jménem podobně četným, jako mé vlastní - dále jej tedy nebudu vyslovovat, aby nevybledlo ještě víc, než to za ta léta dokázalo samo).

 

"...ale jak s tím bojovat? Kolik času času času...?"

 

Vzpomínám na jara, léta a ty zimy...rád jsem bruslíval, bylo tam takové ticho - bruslíval jsem rád sám, přemrzlý sníh, led praskal zimou a mým největším strachem bylo znaménko plus u teplot budoucích dní.

 

"Pane doktore, je mi takhle a takhle, cítím tohle a támhleto, bojím se, že se toho nezbavím..."
Dávám mu prostor k úlevnému: "ale zbavíte...a celkem snadno", které ovšem nepřichází - je to psychiatr, ten jenom píše, posluchá a píše...

 

"Předepíšu Vám tohle: je to antidepresivum, které obsahuje paroxetin, bla bla...plně účinkovat začne až po několika týdnech,
předepsal bych Vám i rivotril, ten je ale už několik týdnů nedostatkovým zbožím..."

 

Hmmm...nedostatkovým zbožím...tehdy jsem si uvědomil, že jsem jen jedním gumovým medvídkem ve velkém, pozlaceném pytlíku.

 

Cosi jsem podepsal, řekl na shledanou (i na odchodu jsem mu vykal), sebral recept a odhopsal se léčit.