V hlavě

Je ráno, probouzím se s hlavou těžkou jako kámen který padá hluboko do studny. Srdce mě buší tak, že ho musí slyšet i lidi o patro výš. Přemýšlím, co dál, vstávám a dělám si čaj... seriál alespoň na chvíli utlumí ty prořezávající se hlasy z mé hlavy.

Ne. Ne.

Je to tu zas.

Slzy mně vyhrknou rychle ven, choulím se do klubíčka na posteli a říkám si, jak je možné, že se tohle všechno děje znovu. Znovu ten trýznivý pocit samoty, beznaděje, zhrzené lásky a nejistoty v to, co vlastně chci. Opuštěná vlastním stínem, rychle dýchám protože to třeba přejde.

Nikdo neumřel. Nikdo není nemocný.

Vše se děje pouze uvnitř vlastních myšlenek. Je to jak žít v pekle, pocity jako hlasy křičících obětí upalujících se v kotly plném vroucího oleje, nebožáci planoucí touhou umřít, když je natahují na skřipce. Tu bolest cítím, cítím jí tak silně až mě pokládá do kolen.

Proč? Jaký je k tomu důvod?

Jsem blázen?

Uprostřed světa ztracená ve tmě, zase brouzdám a snažím se najít sama sebe. Už se mě to povedlo, nebo.. ne?

A ležím.

Znova v těch sračkách a hnoji, který mě dokonale obklopuje, i když v myšlenkách se sluním v teplém písku na pláži. Jaká ironie, Markéto.

Co za impulz tohle všechno spustilo?
Nelži. Nelži sama sobě, už k tomu nemáš další důvod.
Zůstat nebo opustit?

Jak vrhnout se z římsy v milovaném Norsku. Roztáhnout ruce, nadechnout se a letět. Do oblak kam chodí andělé spát, kde se myšlenky rovnají a srdce už nemusí krvácet.

Další rána. Padají andělé?

Ale už nepláčeš. Dokonce vidím úsměv. Že by se to vše srovnalo?
Ale ne, to je rezignace. Je to nic. To krásné nic, které ovládlo celé moje tělo. Co budu dělat Jak tohle vyřeším? Vím. Nijak.

Láska co hory přenáší.
Hm.
Určitě?
A zase další myšlenka. Utýrám se tímhle k smrti? Co s tím mám dělat?