Zastávka

Prudké liány zuřivého deště vytrvale bubnují na plechovou střechu autobusové zastávky. Mohl bych si dlouhé čekání zkrátit úvahami o svým posraným životě, ale na přemýšlení naštěstí moc nahlas prší. Než si stačím rozmyslet, jestli jsem rád, že tu trčím sám, nebo jestli mám aspoň poslat textovku Zuzce, vběhne do mého úkrytu holka.
Z květinových šatů jí odkapává voda a ze zelených očí řasenka. Chvíli na sebe vyjeveně koukáme. Ona potom váhavě pokývne hlavou.
Déšť nabírá na síle a přehlušuje úplně všechno normálno, co by normálně bylo, kdyby nepršelo.
Zíráme na sebe. Není nic víc, co by nás mohlo v tuhle chvíli spojovat než smradlavá zastávka a ohlušující letní přeháňka.
Přistoupí ke mně a začne mě líbat. S otevřenýma očima. Tak jí líbám a nořím se do těch zelených jezer, v kterých není ani známka po nějaké hlubší emoci.
Přestává pršet. Odtáhne se, otře si pusu, upraví louku na svých prsou a odchází.
Přijíždí autobus. Dvanáctka. Ona už se zapletla do proudu vystupujících lidí, já mířím na druhou stranu.
Nikdo z nás tu na autobus nečekal.