Moucha versus sršeň

Sedím u Seiny v krátkém letním kabátku, i když je už dávno podzim. Devět let mi proteklo mezi
prsty, jak tahle šedivá řeka.
Marek je spřízněná duše, moje všechno. Mám pocit, že i můj mozek, klid a mír. Všechno co jsem
neměla a on mi to dal, abych byla úplný plnohodnotný člověk.
A teď... jsem mrtvá.
Prý jsem klíště, otravný komár. Kdyby řekl, aspoň moucha. Ta jen lítá, tiše bzučí,občas sedne
někomu na nos a zas odletí vesele z okna. Neměl spíš říct, že jsem nebezpečný sršeň? Krásně
vypadá, žlutočerné syté pruhy,velké oči, dlouhá tykadla, ale všichni se ho děsí. Tak taková jsem já.
Nevrhnu se do řeky, ani se nepůjdu prodávat na Montmart, kdo by si chtěl užít s vyhaslou chodící
smrtkou.
Toužím se proměnit v mouchu, na nikoho se nepřisávat, jen koukat a lítat. Jako sršeň se nedostanu
ani do okna hospůdky. Kdežto mouchy si někdo sotva všimne. Být moucha a čekat na smrt. Ne na
lásku. Tu jsem měla, ale prý jsem Marka utrápila. Každého muže kdo prošel byť jen na pár hodin
mým životem. Všichni litují, že mě kdy poznali. Jak to dělám? To kdybych věděla... Mám prudkou
povahu, bezbřehou vášeň a dokonalou postavu. Dotknout se mého mladého zadečku, je sen mnoha
můžu. Bohužel jen sen. Jelikož nikdo nechce dostat bodnutí od sršně, ale přesto ho pozoruje v bezpečné vzdálenosti.