Hořké brzké jaro

Je brzký jaro. Před pár dny se měnil čas. Zrovna se stmívá. Začalo pršet. Z ničeho nic. Krásný první jarní déšť. Chtěla bych být venku.

Hned s prvními kapkami se sídlištěm rozlehl nespokojený křik kosa, jemuž jedna z těch kapek dopadla na hlavinku. 

Větřík zavanul přes otevřenou ventilačku ke mně do pokoje a přinesl mi vůni děště až pod nos.

Sedím na posteli a poslouchám toho rozzlobenýho kosa. Chci ven. Chci do deště. Chci mezi lidi.

Chybí mi to. Chybí mi to všechno. Chybíš mi Ty. 

Že prý to vzdáváš. Už nebudeš hledat tu dokonalou. Tak teď konečně bych mohla mít šanci... (moje hořké uchechtnutí) Neodpověděl jsi. Ani nemusíš. Vím, že ne.

Vím to už dlouho. Vždycky to totiž bylo stejné... "Promiň, že tě pletu... Já sám jsem zmatený..." Kolikrát jsem to už slyšela?

I tak to znovu rve můj vnitřek na kusy. Že se tohle moje přání nikdy nesplní. Že ve všech budu hledat Tebe. Ale nikdy Tě nenajdu. 

A tak budu pořád nespokojená. Jako ten kos, co stále křičí, i když už pršet přestalo...