Stíny

Kdysi jsem viděl stíny tančit uvnitř mé duše. Našel jsem však lásku a jejich kroky ztichly. Světlo zaplnilo sál a tančili jsem jen já a ona. Tančil jsem s ní pokaždé, co jsme se smáli, vždy když jsem se dotýkal její kůže. Svět se ztratil ve společném kroku, v muzice a v piruetách. Poprvé v životě jsem skutečně zářil. Ignoroval jsem ty stvůry, které škrabaly na dveře a dožadovaly se svého místa na parketě. Nebyly důležité. Věřil jsem, že se vzdají a odejdou. Avšak jak šel čas, tak mé oči, které jsem kdysi měl jen pro ni, stále častěji bloudily k Pandořině skříňce, ve které jsem uzamkl své démony. Jejich zoufalé volání jsem již nemohl ignorovat a pokaždé co jsem byl sám jsem ležel opřený zády o stěnu a naslouchal jejich vzlykům a hrozbám. Nemohl jsem přemýšlet nad ničím jiným a když jsem se tenkrát naposledy ukláněl mé slečně k dalšímu tanci, můj krok byl zmatený a mimo rytmus. Věděl jsem, že již déle nevydržím a jeden podzimní večer jsem sebral odvahu a otevřel jim cestu. Stíny se vrátili nedočkavě. Objali mě jako dlouho ztraceného přítele a když jsem je sledoval zaklesnutý v baletu, nemohl jsem se ubránit pocitu, že jsem tam kam patřím. Že jsem konečně doma.