MIMO PROVOZ

Když holka místo pletení a háčkování má mnohem raději svý psaní, pak to má někdy zatra těžký. Protože s jehlicemi v ruce tak nějak dopředu ví, co ji čeká. Norskej vzor, polosloupky, dvojitý nahození… to všechno se dá vytušit a je to vlastně daný. Jede podle návodu, aby místo ponožek neuštrikovala neforemnej pytel!

Však pro psaní ten návod předem je podle mýho spíš na škodu a tak já nehledím na pravidla, brouzdám si slohovýma kategoriema a doufám, že až to celý skončí a já budu mít „vyťukáno“, vlezu se s tím, co vzniklo, aspoň do nějakých tabulek.

Nejsem básnířka, přesto i k poezii občas sklouznu. Však nemám na ni nijak přehnané nároky. Tedy – na tu svou. Mně bohatě stačí, aby se to rýmovalo!  A tak při týhle svý tvorbě pravidlo zvukový shody na konci dodržuju a skoro se mi chce zvolat: „No super, aspoň jedno!“

Však při próze, tam jsem naprosto „nepravidelná“ a o to víc mne to baví. I když vůbec nevím, co vlastně do tý bedny naťukám. Tak jako dnes. Jsem už ve čtvrtým odstavci a ještě mi nic není jasný. Délka, styl, téma… to všechno je naprosto zahalený do tvůrčí mlhy… A já se prostě jen bříšky svých prstů dotýkám klávesnice. A je mi přitom fajn.

Když jsem včera uléhala ke spánku, přišla mne do snů políbit slza. Zdržela se na mý tváři sice jen chvilku, než po ní zase zvolna skanula a zmizela někam, kam slzy mizej, ale byla. A kraťounkou chvíli svý existence na tomhle světě, ten prchavej okamžik svýho bytí, dala mně!

Ani nevím, proč. Proč se stalo, že holka, co je věčně rozesmátá a nic si tolik nepřipouští, rozestýlala postel s trochou slaný chuti na rtech. Ale přišlo to. Však už je zase dobře. Protože i když noc přinesla ccinu jednu kapku trápení, ráno už je zas všechno dobrý. Koukám z okna a neprší, voda na latté pomalu vře a na mý tváři úsměv.

Zvláštní, jak nechávám ty písmenka tak zvolna naskakovat na stránku a jak se mi ta stránka plní, mám čím dál větší pocit, že o tomhle jsem vůbec psát nechtěla. Protože tohle je takovej nějakej sladkobol, ale mazat  ho už nebudu. Co přišlo, to přišlo. A tím by se dalo skončit, pro dnešek. Ale ne. Protože ccinová holka má chuť ještě na dodatek.

Včera jsem stála ve frontě. Je jedno na co, ale bylo to dlouhý a já bych se asi děsně nudila, kdyby… přede mnou nestála LÁSKA. V živoucí podobě, lidi, fakt. Dva mladí lidi, ONA a ON. Mládí štěněčí. Ale tak krásně hravý a bezprostřední. A tak lačnící po dotycích, však jenom letmých, nenápadných, takových, co se hoděj pro frontový stání. Jo, jihla jsem a tála, i na mý srdce působilo, když on ji lehce vplétal polibky zezadu do vlasů, když obtočil svou ruku kolem jejího krku tak, že bejt to ve wrestlingovým zápase, mám o ni strach. Ale ona se nebála, vůbec. V každým jejím pohybu bylo cejtit, jak krásně jí je. A jak je jí s ním dobře.

Přála jsem jim to. Přála jsem jim to oběma. Leč… přála bych to i sobě. Protože já jsem taky holka „dotyková“. Však místo po mým boku ve frontě bylo prázdný. A tak jsem si musela nechat zajít chuť. A smířit se s tím, že jediný, co má právo bejt v tý chvíli dotykový, je mobil, co mám v kapse. A tak si myslím, že je něco špatně. A mně se to už přestává líbit. Jen velmi nerada jedu tuhle „alone“ cestu,  když chtěla bych mít předánko svýho osudu z něžných doteků utkaný! Láskou opředený, a fest!

Jenže osud, ten mizera, co mně byl předurčen, je v týhle chvíli nějak mimo. Razí si svoji cestu. Umíněně. A kašle na moderní svět! Nějak zaostává. A místo dotykáče asi jede furt na „pevnou telefonní linku“. A je mu úplně jedno, že má ta kraksna asi překopnutej kabel… protože spojení… zatím nenavázáno!!!