Pocit zvaný deprese

V hrdle mě pálilo. Kousla jsem se do rtu, neboť jsem se snažila potlačit slzy, které se mi draly na víčka. Slzy strachu, zklamání.. a jistého druhu selhání. Ten smutek měl nepopsatelnou hloubku, modlila jsem se ať už odezní. Třásly se mi prsty, srdce mi tlouklo, hledala jsem bezbečné útočiště před tím vším. Strach mě zžíral a já měla pocit, že mě sežere za živa. Teď už jsem nedokázala hrát, ndokázala jsem se tvářit šťastně a být veselá. Mrskla jsem sebou na postel a ve vší zbrklosti jsem si odřela hlavu. Zabolelo to, ale ani fyzická bolest nedokázala potlačit tu psychickou. Tu neskutečnou tíhu. Ústa se mi pootevřela do němého výkřiku.. nedokázala jsem už ani to.. naměla jsem na to dost sil, v krku mě pálilo a já ztěží vyloudila sten. Roztřásla mě zima, v dece jsem se dobelhala k zrcadlu, abych se na sebe podívala. Tu osobu v zrcadle jsem ale téměř nepoznávala. Měla prázdný výraz, skelný pohled, bledá líce, ústa rozpraskaná do krve semknuty do tenké čárky, vlasy měla suché.. celá vypadala jako zvadlá květinka bez života..