Dopis zoufalé

"Již nemohu dál. Toto ničivé šílenství, jež mi mozek sžírá jest těžší než skála tyčící se k nebi. Nyní jen jediná možnost zbývá, a pak jen tma. Hle, již venku se stmívá a Měsíc svou pouť nastupuje. Jen on mi svědkem v tyto minuty. Pistole v dlani, jak ledový přítel. Do hlavně pohled upírám a žádám Boha, by mi odpustil hříchy mládí, jež spáchala jsem z nerozvahy či hlouposti čiré. Hleď, jak listy žluté za okny víří a padají jak duše má, jak netopýři. V zrcadle odraz spatřuji, jen tělo, obal prachbídný a duše ztracena. Snad naleznu ji opět v nicotě. V temnotě bytí mě pranic netěší. Ubohý život, bahno páchnoucí jež lehčí než nic a důvod k šílenství. Bláznem mám právo se nazývat?! Jak ubohé jest bláznem být a přec i já sklouzla k tomu. Otázky v očích mít a odpověď hledat?! Cha, toť zbytečnější než život sám. Již nehledám! Odpověď možná našla jsem amožná ne. Ale kdo to ví? Snad Bůh, snad Satan, kdoví, který dluh můj sčítá. Neodejdu dříve, než duše má se neodplíží pokojem ztichlým a temným jak půlnoc, jak oči černé. Však jak poznám chvíli, kdy duše má tělo opustí? Či ho už opustila? To pravděpodobnější zdá se. Nač přebývati v těle shnilém, když zanechat jej může tak a hledět si svého. Snad je již čas, ach ano, tak cítím. Chladný náboj zasunu kam patří a pak..."