zoufalství

Sedím někde u řeky. Nevím co je to za místo, řeka je znečištěná nad hlavou je zamračená obloha a vše živé co tu někdy bylo, leží mrtvé okolo mě. V hlavě se mi honí myšlenky. Myšlenky co se stalo a co se možná i stane. Možná bych měla vnímat ty mrtvoly okolo mě, ale nedokážu to. Ničí mě že to nedokážu. Stále dokola uvažuju nad pár mrtvolami, co mi prošly životem a nad geny, které jsem po nich zdědila. Mělo by mě to děsit, ale mě spíš děsí to, že se to stane mě. V hlavě toho mám opravdu hodně. Popadám se za hlavu a v očích se mi objevují slzy, které přišly z ničeho nic. Stáčím se do klubíčka a propadám se pláči a vzlykům, které jdou z mého hrdla. Štve mě, že na svém osudu nemůžu nic změnit. A pak si vzpomenu na něj… jeho jméno mi dává naději. Byť to jméno je sebelegračnější. Ale nezáleží na tom, jak se jmenuje, ale záleží na tom, že existuje a že mě miluje. Po těchto myšlenkách se odvracím od tlejících těl a odcházím z toho to místa. Místa, které vim najednou úplně přesně, jak se jmenuje: zoufalství.