Anděl

Anděl co neměl křídla, nelétal, ale přesto tím andělem byl.
Každý den cítil tu mocnou sílu větru, když procházel se po světě lidí.
Cítil tu mocnou sílu slunce, když dotýkal se jich tak jako ty paprsky, naslouchal myšlenkám, snad proto, že toužil cítit, vnímat to co oni.
Necítil bolest, strach, nevěděl co je to láska a proč z očí tečou slzy.
Nebyl však jediný, takových bylo více, ale jako jediný se cítil sám.
Stačil okamžik, jediný pouhý pohled, pouhý dotyk a věděl, že je to jiné.
Poprvé si přál, zatoužil, věděl víc, prožít krásnou chvilku, milovat.
Anděl chtěl se všeho vzdát, odejít za svou vyvolenou, po jejím boku poznat velikost světa, přitom jí líbat a cítit to teplo z jejich rtů.
Vědět, co znamená ta touha, něha, vášeň...láska.
Vybral si tedy a odešel.
Srdce začalo mu tlouci, jak krásný pocit.
Náhle cítil studený déšť, začalo pršet.
To bůh plakal, že přišel o svého věrného společníka.
Našel svou lásku, konečně cítil vůni z její kadeře,
cítil ten hřejivý dotyk, pohlazení, objetí.
Ona ho milovala, přála si provést ho klikatý životem, ukázat mu jeho dary.
Ale po krátkém okamžiku, milostné chvilce kterou toužil poznat, musel se s ní rozloučit.
Navždy.
Jak on sám moc dobře věděl, život si nevybírá, kdy a komu skončí.
Anděl okusil jaké to je býti člověkem, proč z očí tečou slzy, ucítil bolest.
Odešla mu láska, zůstal opět sám.
Nelitoval však, že vzdal se všeho co mu bůh dal, děkoval, že mu dal ji ikdyž na tak krátko.
Stačil přeci ten okamžik, pouhý pohled, pouhý dotyk a věděl, že se zamiloval...