DĚVKA

V opuštěné ulici páchnoucí nemravností a požitkářstvím, byl slyšet hlasitý nářek.
Byl to nářek děvky. Pouliční lampa ozařovala její přikrčenou siluetu. Byla tak křehká.
Klečela na skromně osvětleném jevišti, které dychtilo po potlesku. Bez ostychu si hrála s kouskem trávy, rostoucím na chodníku. Cáry tmavých vlasů objímaly její útlý krk a zakrývaly nemravnosti úst.
Dlouhými prsty otrhávala volně rostoucí plevel a zvesela si naříkala. Naříkala tak nahlas, že ji nešlo přeslechnout. Zachumlán do teplého kabátu, jsem se k ní potichu vkradl. Několik kroků od ní, jsem však zastavil. Skryt v temnotě, která mě chránila před jejím pohledem, jsem si nahlas odkašlal.
Jako na povel přestala škubat trávu a postavila se. Vysoká postava obdařená krásnými, oblými tvary se narovnala. Na sobě měla červené, seprané tričko, které přiléhalo k jejímu tělu. Sukně, která stěží zakrývala její nohy, lehce zavlála v nočním vánku. Silonky v barvě temné noci, byly plné děr a odkrývaly bledou barvu kůže. Kabelka pohupující se na jejím rameni…to byl její majetek. Skryt ve stínu jsem si ji pozorně prohlížel. Podivil jsem se. Bylo to ještě dítě.
Hnědýma očima pozorovala můj obrys. Uhlíkově černé vlasy měla slepené od slz. Černa tužka, kterou si zvýraznila velké oči, se roztekla a poskvrnila její dětskou tvář.
Ke strhanému výrazu, ji ještě více přidávala temně červená rtěnka setřená až k bradě. Nervózně přešlapovala z místa na místo.
Nakonec se zastavila a pokývnutím hlavy mi naznačila, abych vstoupil na její jeviště. Chvíli jsem se zdráhal. Netrvalo dlouho a vstoupil jsem. Jakmile mě spatřila, o krok ustoupila. Nejistě jsem se na ní pousmál. Po chvíli můj úsměv opětovala. S klapotem svých vysokých podpatků si stoupla vedle mě. Pohodila dlouhými vlasy a usmála se na mě.
„ Tak co bude?“ zeptala se mě chladně.
„ Já? Já…já….nic nechci.“
Obrátila oči v sloup. Otevřela kabelku a vytáhla z ní cigarety se zapalovačem. Několikrát si pokusila zapálit cigaretu, ale zapalovač ne a ne hořet. Vztekle s ním mrskla o zem. Něco si zasyčela pod nosem a poté se na mě mile usmála s otázkou, zdali nemám zapalovač.
Prohledal jsem kapsy svého kabátu a vytáhl krabičku sirek. Dívka si přiložila cigaretu k ústům a naznačila mi, abych jí zapálil cigaretu. Neobratně jsem vytáhl sirku z krabičky a zaškrtal. Na druhý pokus se zapálila. Dlaněmi jsem objal bledý plamínek a zapálil jí cigaretu. Dívka ji vtáhla do sebe a s úsměvem na rtech vydechla šedý kouř.
„ Díky,“ hlesla.
Potom se na mě dlouze podívala. Pohladila můj kabát a přejela po knoflících. „ Opravdu nebudeš nic chtít?“
Žádostivě jsem se na ní podíval, ale pak jsem zakroutil hlavou. „ Musí….ehm… Vám být zima.“
„ Trochu mi zima je, ale vše se dá změnit,“ zamrkala na mě.
Rozepnul jsem si kabát a objal ji. Cítil jsem, jak se třepe. Nevěděl jsem, co mě to vlastně napadlo. Rozhlédl jsem se po ulici. Hrstka lidí, procházející kolem, mě s nechutí pozorovala. Přitáhl jsem si ji blíž a vtiskl ji polibek na čelo. Překvapeně se na mě podívala. Nečekala, že bych udělal něco tak bláhového. Ale pak se na mě usmála s dětskou radostí a spokojeně si oddechla.
Přišlo mi to jako pár minut co jsme tam stáli. Oba dva nevnímaje okolní svět…


Byla už skoro noc. Procházela jsem se po prázdné ulici a z mých úst vycházela chladná pára. Mlha se plazila u země a vzhlížela na mě svým nepřívětivým pohledem. Měla jsem na sobě jen staré tričko a krátkou sukni. Byla mi zima.
Nadechla jsem se vzduchu prosyceného vlhkostí a zhluboka vydechla. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nacházela jsem se ve staré ulici, zchátralé svým věkem a sžité se svou samotou.
Svítilo tu jen pár pouličních lamp. Pár z nich blikotalo svým světlem. Byla jsem na taková místa zvyklá, přesto mě vždycky přepadl tíživý strach.
Bezmyšlenkovitě jsem šla hledat bezpečí u jedné z těchto lamp. S klapotem vysokých podpatků, které mi neustále hrály tu samou píseň, jsem se jako můra postavila pod světlo. Spokojeně jsem vypustila strach ze svých plic.
Chvíli jsem tam jen tak stála, znuděná a vyčkávajíc, když mou pozornost upoutalo cosi drobného na chodníku. Klekla jsem si a zahleděla jsem se na trávu spokojeně rostoucí v štěrbinách. V tom, na mě z úkrytu zaútočila stará známa melancholie. Pomalu a jistě jsem začínala té rostlině závidět. Mohla růst tak svobodně. Měla vše, co potřebovala – slunce, vodu a vlastní vůli. Ten kus plevelu nemusel slyšet na slovo „musíš“. Nemusel trpět za svá dosavadní rozhodnutí.
„ Jsi jen plevel, a přesto po tobě zůstane větší vzpomínka než po mně.“ Po dlouhé době jsem cítila lítost svého osudu. Jsem ta, co bude jen snít. Jsem jen zboží, co si přehazují z ruky do ruky.
Zamračila jsem se nad plevelem. Jako by se mi vysmíval. Jsem snad blázen? Zdá se mi to! Něco tak primitivního se mi vysmívat nebude. Jak já ho nenávidím!
Slza za slzou stékala po mé ubohé tváři. Nechtěla jsem plakat a tak jsem si své slzy ihned setřela. Ani jsem si v té chvíli neuvědomila, že jsem si setřela rtěnku.
Trhala jsem tu rostlinu i s kořeny. Zabránit tak její existenci. Ruce zborcené od lepkavé hlíny jsem si utřela do sukně. Vzlykala jsem nejhlasitěji, jak jsem jen mohla. Jen ať všichni slyší pláč děvky. Jen ať mě slyší a vysmějí se mi do tváře!!
V tom okamžiku jsem uslyšela cizí odkašlání. Už je tu můj první divák, pomyslela jsem si a ve zlomku vteřiny jsem byla na nohou. Cizinec stál schovaný v temnotě, která ho chránila před mým pohledem.
Posunkem jsem mu naznačila, ať vleze na můj parket. Dlouho se nerozmýšlel a vstoupil.
Byl to postarší muž oblečený v teplém kabátě. Jeho hnědé vlasy zavlály v podzimním větru a odhalily tmavě modré oči. Byl docela pěkný a vysoký.
Neubránila jsem se lehkému úsměvu.
Přešla jsem k němu a jako vždy se zeptala svým monotónním hlasem. „ Tak co bude?“
„ Já? Já…já…nic nechci.“
To si snad dělá ze mě srandu, ne? Co je to za podivnou hru? V tu chvíli mě smutek opustil. Dostala jsem chuť na cigaretu. Dostat to ze sebe.
SAKRA…pitomý zapalovač.
Zeptala jsem se cizince, zda nemá zapalovač. Naneštěstí našel krabičku sirek. Záchrana! Nechala jsem si od něj zapálit cigaretu a s velkou úlevou vdechla do sebe ten ohavný kouř, plný nikotinu.
Podívala jsem se na cizince. Se zájmem si mě prohlížel. Možná i něco chtěl. Byla jsem zesláblá, takže mi bylo vše jedno. Přešla jsem k němu a zavrněla mu do ouška. (Je to přece mé povolání.)
Na chvíli jsem v jeho očích spatřila jiskřičku dravé chtivosti, kterou okamžitě udusil. Lákalo mě to. Okamžitě jsem zapomněla, proč jsem tady vlastně brečela. A v té chvíli si rozepnul kabát a přikryl mě pod něj. Vzal mě do náruči a pěvně si mě k sobě přitiskl. Pak se stalo něco, na co nikdy nezapomenu. Místo toho, aby se mne vrhl, daroval mi polibek na čelo. V tom kratičkém okamžiku, jsem se cítila v bezpečí a mou beznaděj odfoukl podzimní vítr kdoví kam.