Kočičí očka...

Vždycky existují pocity, kterým nikdo neporozumí, a proto si je musíte nechat pro sebe. Jenže co když je v sobě nemůžete dál dusit, co když se prostě už potřebujete někomu svěřit? Ale komu, když bezpečně víte, že se nesetkáte s porozuměním? Proto vyhledávám společnost koček.

Kdysi dávno jsem si psala deník, což je také možnost, jak sdělit své pocity a přitom vědět, že se na vás nebude nikdo dívat skrz prsty nebo se vám posmívat. Ale to už mě omrzelo, jelikož stránky v deníku jsou, ať už si to připustíte nebo ne, stále jen neživé kusy papíru. Já potřebuji nějakou odezvu na vyjádření svých myšlenek a vylíčení citů.

Ano, řeknete si, že kočka je přeci jen zvíře, co mi absolutně nemůže rozumět, ale já vám budu oponovat. Kočky jsou sice zvířata, ale už jste se jim někdy zahleděli do těch tajemných inteligentních očí? Stačí jednou jejich zamrkání a vím, že se mnou kočka souhlasí. Stačí jedno zavrnění a vím, že mě kočka chápe. Stačí, aby se mi kočka lísala k nohám, aby mi kotníky svazovala ocasem a vím, že mě podporuje.

Vlastní kočku nemám ale vždy, když někde nějakou toulavou potkám, snažím se jí k sobě hned přilákat. A někdy ke mně přijde i sama.