Bolest II

Opětovné setkání s tebou, mi svitlo novou naději být s tebou. Trávit s tebou všechen čas, tedy tu chvíli, kterou jsme byly spolu...bavily se spolu, dívaly se na sebe, dotýkali, líbali...V tu chvíli jsem se po tvé m boku cítil výjimečně,skutečně jako bych našel sám sebe, pocit blaha mi rozhodně nechyběl.Ale už dříve jsem věděl, že to nebude mít tak čistý průběh.Řekla jsi mi čistou a upřímnou pravdu. Sice jsem to pochopil ale nechtěl jsem tomu věřit, že to tak musí být, v tu chvíli jsi mě držela za ruce, tvůj úsměv zářil a já upustil několik set slz, které byly propojené s tebou.Utěšovala jsi mě abych se netrápil, ale to nešlo tato bolest byla tak obrovská, že mi málem vyrazila srdce z těla. Slze mi tekly z očí a ty jsi mi je tvými prsty setřela a ptala se proč. Nedokázal jsem odpovědět, jen jsme mlčel a díval se na tebe, slzy nešli zastavit, ten pocit že nemůžeme být spolu mě málem zabil. Objala jsi mě a šeptala do ouška že mě máš ráda a nikdy nezapomeneš na mě...ale žít s pocitem, že už tě nikdy neuvidím, sem si nemohl připustit, nechtěl tomu věřit proč zrovna ty...nemůžeš semnou být, když jsem konečně potkal skutečného člověka"tebe". Toto rozloučení bylo tak těžké, že po vysloveni tvého jména, tvé hlášky, tvých gest, hned jsem tě měl před očima.Ukrutná bolest mě ničí...Koho nebolí láska, tak ten nikdy nemiloval...je to ukrutná bolest, která se nedá jen tak vymazat. Nesnesitelný pocit toho že už tě neuvidím, neobejmu...