Rozhryzání

Nepamatuji si, jaké má oči … když ve tmě naposledy křičela mi do obličeje slova, která mi v srdci zanechala pouze emoce. Svým hlasem se vpíjela do mé kůže … a bolestivější než tetování byly zuby, kterými trhala kusy masa z mých paží … a v okovech seděla jsem na židli v malé místnosti, bez vzdoru, bez křiku nechala se žrát.
A jak se cítili diváci, když další kus vyškubla mi kousek od lokte a mrštila s ním na zem? Jásali!! Koukali na kaluž krve kolem něj. Uklízečka si ho nevšimla. Uklouzla na něm a rozplácla se na zemi. A v hledišti měli druhou bavící podívanou.
Nepamatuji si, co bylo za den, kdy se mi tohle stalo. Ale bílé kosti mne pálily, byť byla tma, jako by je slunce sžíralo až do jejich rozsypání. A já se ani nebránila. Nechala jsem se unést tou bolestí, kterou mi způsobila nenažraná lidská tlama s ostrými zuby.
Vím až, co se dělo další ráno. Otevřela jsem oči a v místnosi již nikdo nebyl. A maso na rukou mi opět dorostlo. A třeba bylo jediné … za každou cenu se odsud do večera dostat …