Ve dne smích, v noci pláč

Realita je krutější než kdy jindy... ta bolest opět přišla... ničí mi prasklé srdce, které moc bolí. Nevím co se kolem mě děje, já jen pořád smutně přemýšlím, co se stalo, že jsi to tak vše zahodila jako když položíš karty ve hře, kdy nechceš hrát, ale tohle hra není. Tahle hra s lidmi, která moc bolí, když člověk to myslí a i dokazuje opravdu vážně. Lidé vidí, že se ve dne směji přirozeně, ale nevidí a necítí moji bolest u srdce, v sobě samém. Po té, když padne tma, oči zarudnou a začnou mi téct slzy, velké proudy slz, které jsou kvůli tobě, jedině kvůli tobě. Vzdala jsi to bez naděje, ani jsi mi to neřekla do očí, jako člověk.
Topím se na dně jako těžký kámen, který nejde zvednout. Můj smích přebíjí už jen pláč, ale hlavně ukrutná bolest uvnitř mě. Ve dne se snažím smát, ale moc to už nejde... pokaždé, když večer padne hustá tma, tak vím, že se budu topit opět v slzách... a ve starých myšlenkách. Nechci, aby to tak bolelo, chci zapomenout, musím zapomenout... Vím, že noc za chvíli zase začne, zase ty slzy...