Povolána na věčnost dne XII. 5.

.

        Ve dvě v noci. Ve dvě v noci? Sedm hodin po tom, co jsme se naposledy viděly. Pro mě je to ale stále naprosto nepochopitelnej fakt. Uměla jsem si v souvislosti s ní představit hodně věcí, jen ne to, že by tu prostě nebyla. Dokázala mě a nejen mě pořádně nasrat a stejně tak i potěšit, to bylo její umění. Dovedla jsem si představit, jak to s ní bude těžký, co všechno budu muset nechat ležet, abych se o ni mohla až do nevim starat, protože je fakt, že ona se o mě taky starala, ale nikdy jsem si nepředstavila ten konec. Protože ačkoliv mi umřelo dost příbuznejch, její případ byl speciální a zkušenost se smrtí jinejch se na to prostě napasovat nedala. V jedný věci ale dala – nikdy jsem si od tý doby nepředstavovala, že by smrt byla něco pochopitelnýho a rozumově přístupnýho. Je to prostě naprosto divný, že někdo je a pak  najednou není, ještě k tomu stylem, jakým to zvládla ona. Celou dobu nás komanduje z postele a pak si najednou umře. Je to k neuvěření. Nejsem žádnej Jakoubek Deml, čili nechci, aby tenhle můj text vyzníval nenávistně (ačkoliv nevim, jestli on to tak chtěl, asi spíš taky ne). Takovej rozhodně není. Nemaj to bejt kecy o tom všem skvělým, co ten kterej člověk vykonal, o čemž se mluví stejně jenom proto, že umřel. Mně neumřela.

        Pořád myslím na to, že jí musim koupit jahody a že k ní musim jít spát, na obklad, kterej jsem nechala v lednici, že tam budu muset vyvětrat, vyprat možná, což nevim, protože moje znalosti nedosahujou na záludnosti rozbitejch praček, ale prostě všechno to, na co člověk normálně myslí, když je někdo blízkej nemocnej. Že se musim nechat vyfotit s kočkou, že jsem si ještě nevyzkoušela milion jejích šatů a neprobraly jsme vlastně nic. Že se musim nechat pokřtít a přibrat to druhý (to její) příjmení. Má v lednici nedojedenej kompot, kterej jsem jí nakrájela na kousíčky, protože ho nemohla jíst. Jedly jsme spolu salát a ona pak usnula, zatímco já jsem si četla v pohodě v křesle vedle v pokoji De profundis. Wilde říkal, že by byl hrozně smutnej, kdyby neměl v životě dost času na to, co si naplánoval po propuštění z vězení. Musí bejt tedy nekonečně smutnej ještě dneska, protože toho času měl dost málo. Babička měla taky velký plány. Je teď nekonečně smutná, nebo si dělá co chce a je jí fajn? Tím, že budu myslet na to, co by řekla a co by chtěla, tu nakonec vždycky nějak bude. Beru ji v úvahu, i když jsme se často neshodly.

        Takhle rychle jsem to nečekala, milá babi. To jsme si nedomluvily. Ale řekla jsem ti ahoj a tys to slyšela. Stejně sis to naplánovala, aby ses mohla chlubit, že sis odběhla na onen svět na Wagnerovy narozeniny. Doufám, že se na cestě na věčnost nepředbíháte s Frau K., která to zabalila ve stejnej den jako ty, protože jsi mě vždycky učila slušnosti a to, že nás tu necháš, neznamená, že se na pravidla slušnýho chování vykašleš. Já tě vidim. A mej si ruce. A zdrav starší lidi. A vůbec. Měj se. Někdy se snad zas uvidíme. A ne že mi budeš telefonovat do snuů Tim mě strašil už děda. Dej mu za mě za uši.

        Tak ahoj.

P. S. Ty modrý oční linky, co ti namalovali v nemocnici, ti strašně slušely. Nakonec to tu bylo fajn, no ne?

.