Lední medvěd

Zdál se mi sen o ledním medvědovi. Ležel na dně oceánu a poslouchal. Myslím, že se snažil zaslechnout život. Byl to náramně dobrý posluchač -bál jsem se ho vyrušit. Co když mu život odpoví a on ho kvůli mně neuslyší? Ale život se neozýval. Bylo mi medvěda líto. A tak jsem mu vyprávěl.

O tom, jak jsem se chtěl stát zvěrolékařem. To mi bylo pět. S maminkou jsem navštívil zoologickou zahradu a byl jsem uchvácen. Nejvíce jsem se obdivoval slonům. ,,Mami, koupíš mi slona?" zeptal jsem se. Maminka zavrtěla hlavou. ,,Proč ne?" chtěl jsem vědět. Maminka netvrdila, že pro něj doma nemáme místo. Ani mně nevyhubovala, že si vymýšlím samé nesmysly. Moje maminka byla vždycky moudrá. ,,Má smutné oči," řekla. A měla pravdu. Když jsem si slona prohlédl pozorněji, opravdu se zdálo, že je nějaký posmutnělý. 

Lední medvěd mi tiše naslouchal. Zdálo se, že ho mé povídání zaujalo. Pochyboval jsem však, že ví, jak takový slon vůbec vypadá. Chtěl jsem mu ho popsat, ale žádná slova se mi nezdála dost dobrá. A tak můj hlas pozvolna zanikal, až jsem umkl docela.
Náhle jsem se rozplakal. Myslím, že plakat pod vodou je velmi užitečné. Vašich slz si nikdo ani pořádně nevšimne. Jedna slza se v oceánu ztratí jako nic. Jako by ani nebyla. 
 

Myslíš, že medvědi pláčou?