Těžký život

Nemám rád, když se mě někdo dotýká špinavýma rukama. Dělám ale v branži, kde se mi to stává aspoň tak stokrát denně. Občas je to ale i horší, a to už vám mám takovej divnej pocit v žaludku, že bych si dal hnedka panáka. Ale nemůžu. Jsem totiž pevně připevněn ke zdi.

Ano. Určitě se ptáte, kdo se nechává stokrát denně osahávat a ještě k tomu špinavýma rukama, je připevněn ke zdi jako nějaký vězeň z dob středověké inkvizice a k tomu ke všemu si ještě dokáže vylít takové těžký bol na kus papíru, aby ulevil svému bolavému srdci. Rád bych vám to řekl, ale přijde mi, že bych vás tím ošidil o úžasné vyprávění.

Lidé občas říkají, že se z někoho dá číst jako z otevřené knihy. Já takový ale nejsem. Jsem hodně náladový – v jeden okamžik jsem otevřený a v ten druhý se jako vmžiku přeměním na někoho, kdo se okolí velmi ale doopravdy velmi uzavírá. A nakonec se úplně uzavře.

Mé nekonečně dlouhé vězení snad nemá konce. Společnost mi dělá mnoho lidí, potkají mě, podají mi ruku, ani se mi nepodívají do očí a hned jdou dál. Jsem smutný. Nikdo si mě doopravdy nevšímá. Nikdo si mě neváží a přitom jsem tak důležitý.

Jediné moje dvě věrné přítelkyně jsou dvě komnaty. Za moc nestojí. Jejich interiér je velmi střídmý a moje oči si na ně už dávno zvykly. Říká se, že být uzavřený v jedné místnosti s nejlepšími přáteli, jsou ta nejhorší muka na světě. Nuže, to je můj případ. Až na to, že ti přátelé jsou místnosti samy.