Artur

Ve skříni to opět zachrastilo jako v balíčku s čokoládovými bonbony."Dobré ráno, Arture," zamumlala polohlasem a dál šmírovala mračna při snídaňovém posezení. Dveře nebohého kusu nábytku se rozletěly, když z nich melodramaticky vypadl pomocí elegantního salta. Zvedla oči ke stropu a zakroutila hlavou. "Jakpak jsme se vyspinkali?" Zeptal se rozšafně, když se poskládal dohromady. "To snad víš nejlíp sám. Řekni mi, jak dlouho sis tenhle sen plánoval?" Jala se hrabat v šuplíku plném věcí, jež Arthur podezříval, že mají za úkol pouze pečlivě ukrývat špinavý černý zápisník. Zahleděla se na fotografii skrytou v něm (a mimo jiné i mezi řádky.) "Pár let to bude,"přiznal a položil jí kostnatou ruku na rameno. "Já vám vážně nerozumím. Proč něco tak živého, jako je člověk, tráví tolik času s něčím tak smrtelným, jako jsou vzpomínky." Přejela si ukazováčkem po rtu:"Já zase nechápu, jak někdo může být tak chladnokrevný stratég a plést na mě sítě tolik let, než zaútočí," odmítavě odstrčila zápisník stranou. "No to je jedno, nedáš si čaj?" Zvedla se od stolu, kde trůnila poslední mandarinka. "Tak dlouho jsme se neviděli a ty si ze mě musíš hned dělat vtipy, vůbec ses nezměnila!" Kostlivec založil ruce v odmítavém gestu. "Musel jsem na tebe osnovat plány, co jsem měl dělat?" zahleděl se na ní upřeně:"Když víš, že někdo rychle utíká, přece na ním nepoběžíš, ne?"