V noci

„Nechápu,“ kroutím hlavou, v níž se mi v chaosu honí slova a myšlenky. „Vetřela jsem se ti do života a ty mě za to máš rád? Za to, že tě obtěžuju svými problémy a nechávám tě, ať je řešíš za mě?“
„Jinak to neumím. Neumím jednat s lidma. Kdyby ses mi, jak ty říkáš, nevetřela do života, asi bych se s tebou bavit nezačal.“
Dívám se na něj. Nemůžu mu nevěřit. Znám ho sice jen chvilku, ale dost na to, abych věděla, že je to pravda. Bezelstný anděl… Nemůžu si nevšimnout hlásků, které mě nabádají k té nejhorší věci na světě. Nechávám si vlasy spadnout přes oči, snad abych se alespoň částečně bránila před jeho pohledem. Před ním samotným. Pošetilý anděl; hladí mě po vlasech a dává mi je za ucho, aby mě mohl dál mučit svýma chladně modrýma očima. Nemám sílu se bránit, už ne. Začínám upadat do otupělé, submisivní letargie.
„Prosím, přestaň,“ šeptám.
„S čím?“ zatváří se udiveně a to mě rozčiluje. Ta jeho čistota.
„S tím, co děláš.“
Ale nepřestává. Jistěžě ne. Začínám ho nenávidět. Za jeho pronikavý pohled. Za jeho zlaté vlasy. Za jeho úžasně naivní a otevřenou povahu. Za to, že si s ním mám vždy co říct, dokonce i za to, že s ním umím mlčet. Nenávidím ho, protože on je ten, který se mi zjevuje ve snech. Odjakživa. Nenávidím ho, protože je to můj anděl a já jeho čarodějka a nemůžu s tím nic udělat.
Uhýbám jeho pohledu a opět si shrnuju vlasy do obličeje. Jako by to mohlo pomoct. Jen ať nic nedělá! Musela bych ho nenávidět ještě víc. Jedna moje část po tom šíleně touží – po nenávisti a odvrhnutí. A druhá chce pravý opak.
vytrhuje mě z otupělosti tím nejhorším možným způsobem. Pohladí mě po tváři, stejně jako to dělal kdysi, předtím, než jsem se narodila. Přesně tak, jak by to měl dělat každý muž na světě. Přejede přes linii obočí, pak přes spánek k lícní kosti a nakonec přes tvář. Boří prsty do mých vlasů a jeho drsná dlaň poznamenaná prací lehce spočívá na mém obličeji. Nakloní se ke mně, tázavě. Toužebně. Nemám vůbec sílu bojovat proti jeho moci. Vím, že ke mně patří, a já k němu, ale zřejmě ne v tomto životě. Jelikož neuhýbám, jen apaticky hledím na polštář vedle jeho opřeného lokte, nahne se ještě blíž. Políbí mě. Není to vůbec takové, jak jsem si představovala. Neotevřela se nebesa a nepěje andělský sbor, i tak ale sbírám všechnu svou morální sílu a vůli, abych ho odstrčila. Abych potlačila všechno, co se ve mně v ten okamžik pohnulo.
„Nemůžu ti nic slíbit. Nemám nic, co bych ti mohla dát.“
„Už teď mi toho dáváš hodně,“ šeptá.
„A taky už nic víc nedostaneš. Nemůžu ti nic dát, všechno to už patří někomu jinému, včetně mě.“
„Ty přece nepatříš nikomu,“ usmívá se. Nemohl říct nic kouzelnějšího, dokonalejšího, nic co by mě víc dostalo do kolen.
„Ale ano, patřím,“ nesouhlasím. „A nemůžu být tady tvoje a tam jeho.“
„Můžeš být moje… Jenom moje,“ doplňuje šeptem.
Po tvářích mi stékají slzy. „Já vím.“
„Chci, aby ses rozhodla sama.“ Myslí to vážně.
„A vůbec se mě nesnažíš přemlouvat…“
„Vůbec,“ usměje se. „Dej tomu čas a uvidíš, jak se to vyvine.“ To se mu lehce řekne. Co když se to nevyvine?! Bude to stále stejná, patová situace. Jak dlouho bude ochotný čekat na můj rozsudek?
„Jak dlouho ještě bude ta tvoje nabídka platit?“
Směje se. Svým naprosto dokonalým andělským smíchem. Smíchem dítěte lapeného v křídlech. „Není časově omezená.“
„A co když se rozhodnu za rok?“
Opět se směje. Tentokrát je to však smutný, ponurý smích trhajících se perutí.
„Myslím to vážně,“ říkám rozčileně.
„Uvidíš. Počkáš a uvidíš. Pak mi to řekneš.“ Takže jsem se zase nic kloudného nedozvěděla. Jak dokáže hodiny mluvit a přitom mi vůbec nic neříct?
Jsem naštvaná a zmatená. A unavená. Navzdory rozčilení se k němu otáčím zády a usínám, pomalu, ale jistě, konečně po několika dnech beze spánku. Než se stačím úplně odevzdat klidné temnotě, slyším ještě anděla, jak zoufale šeptá do hluku bortícího se vesmíru: „Miluji tě.“