Sklííčka, sklííčka dotykov...

Nosím brýle. Jo, špatně vidím. A trochu šilhám. Ve školce jsem nosila takovou gumu, co se připlácla na okulár toho zdravějšího oka, aby se prý to druhé namáhalo a nespalo mi u nosu. Vedlejším účinkem bylo, že jsem viděla všecko napůl a rozmazaně. Na šilhání to ale pomohlo, takže dneska nemám komplexy (aspoň ne z očí), nicméně brýle potřebuju, jinak se mi písmenka slévají v jeden šedý flek, což, když člověk rád píše a čte, je trochu handicap.
Pamatuju si, že když jsem byla malá, vyhrožovali mi naši, že mi brýle přibijou k hlavě. Jsem totiž notorický ztráceč. Patřím k lidem, kteří měli každý rok (někdy i častěji) novou peněženku, nikoli proto, že se ta stará ošoupala, ale proto, že ji ztratili. A mobil. A důležité poznámky na malých lístcích (sakra, vždyť tady musí být…aha, tak bude v peněžence…SAKRA, kde mám peněženku!). Deštníky. Mikiny a svetry. Čepice, rukavice, šály. Snad tisíce (nenadsazuju) sponek a gumiček do vlasů. Pouzdra, sešity. Jediné, co jsem nikdy neztratila jsou klíče, protože jsem je nikdy nenosila s sebou. Vždycky jsem je radši schovala do květináče u vchodu a jemně přikryla hlínou. A brýle. I když, ne vždycky jsem je ztratila. Někdy prostě nebyly jenom dlouho k nalezení. Třeba zapadlé za postel. Výčitky svědomí, rodičů, běhání po optikách a shánění nových. A jejich donesení domů. Krásné, lesklé obroučky a hezké barevné pouzdro. A pohřešované brýle nalezené při vánočním úklidu o týden později. A pak byly samozřejmě takové, které jsem rozbila, zásadně jsem já i všechno ostatní padali na MOJE brýle. Některé jsme měli ještě nedávno schované v šuplíku pokladů. Opravdu neskutečně odolný vynález jsou ty brýle.
Svět za brýlemi je v určité situaci jiný. Ta situace je podmíněna pořádným mrazem venku a příjemným teplem uvnitř domu nebo autobusu, hospody, prostě kdekoli chcete. Když totiž s brýlemi na nose z mrazu vejdete do tepla, rezignujou ty potvory na svoji funkci a brejlouni díky zamlženým sklům vidí svět za clonou mlhy. A za tou mlhou vypadají věci i lidé najednou úplně jinak. Vlastně vypadají jako neurčité barevné fleky, spíjející se do sebe. Ty nedůležité, malé a nicotné se rozpijí úplně. Přes ta kouzelná sklíčka je nevidíte. Nevidíte smítko na zemi ani centimetr prachu na obložení. Nevidíte čáry života ve svých dlaních ani vrásky v obličejích ostatních. Slyšíte ale slova, cítíte doteky, vnímáte atmosféru. Někdy toužím po tom, aby si lidé občas nasadili brýle a mohli si díky nim, díky té mlze, která zakryje to nepodstatné a malicherné, uvědomit, co je důležité…


(Spravedlnost existuje a já jsem poprvé v životě potkala dalšího notorického ztráceče. Dobré je, že mám pocit sounáležitosti, špatné, že je mnohem starší než já a tak jsem definitivně ztratila naději, že to s věkem přejde)