Vše je jinak

Zírám na hromádku papíru, která dřív tvořila souvislý text. Dalo by se říct "Verše slz".

"Mám strach."

"Z čeho?"

"Ze všeho."

"Tss...inteligentní odpověď"

"A co čekáš?"

"Že jednou budeš rozumná."

"Nerozumím. Jak to myslíš?"

"Že se konečně přestaneš bát."

"Jsem ještě dítě?!"

"Výmluva. To může říct každý."

Hledím do prázdna. ".....na odpoledku?" mlhavě jsem zaslechla. Opět jsem ve snách.

"Co jsi to říkala?" ptám se tiše. Slyším kamarádčin povzdech a jak nespokojeně opakuje

otázku: "Kam půjdeš na odpoledku?" "Nevím."

"Nemůžeš se pořád skrývat?!"

"Proč ne?"

"Protože to pro tebe není dobrý."

"Aha. Takže a teď se staráš o to, co je pro mě dobrý a co ne?"

"Já se starám pořád."

"Já bych chtěla dnes být o samotě, jestli ti to nevadí." říkám trochu rozpačitě. "Nevadí."

"Cítíš ke mě něco?"

"Co prosím?"

"Slyšelas dobře. Odpověz, prosím."

"Já nevím."

"To není odpověď."

"Co chceš slyšet?"

"Pravdu."

Kapka vytvořila cestičku na mé tváři. Zavírám oči ve snaze zabránit pláči. Nepomáhá to.

"Myslíš jen na sebe. Ostatní jsou ti jedno. Já jsem ti jedno."

"To není pravda."

"Dokaž to."

Položila jsem ruce na jeho tváře a zbytek již udělal on.

Už to nechci cítit. Nechci. Chci zapřít to, co cítím. 

"Co to děláš?" (palcem mi přejížděl po tváři) 

"Hladím tě. Mám tě rád."

"Proč?"

"V lásce není žádné proč."

Zvoní. Už musím. Za chvilku začne hodina. Utírám si slzy do kapesníku. Dívám se na ten

důkaz mé naivity. Je mi najednou mdlo.

"Jsi krásná."

"Nejsem."

"Jsi. Nevzpírej se mému názoru"

Není mi dobře. Padám. Chvilku cítím jen dotyk chladných dlaždic a pak už nic.