My a oni

Byla to bitva na hoře osudu, spousta mečů, železa ve vzduchu i na zemi, křik, prostě něco, co se jen tak nevidí. A já tam stál, a vnímal tu chuť kávy, kterou jsi mi ráno uvařila. A zrovna, když jsem dopil, praštil mě do zad jeden ten zbojník. Ale ne palicí, prostě rukou. A povídá, že jako co tady dělám, když nebojuju, a že takhle by to nešlo. Já si hned vzpomněl na Františka, no toho Koudelku, z těch Chvojkovic. Že jsem ho vlastně nikdy neviděl pít kafe. A přijde mi to zvláštní. Když vím, že lidi dělají něco, co ale já nikdy neuvidím, protože to dělají beze mě.

Zatáhly se mraky, sešli jsme se zde, abychom projednali záležitost našeho nejmladšího Krasomila, podali si s ním ruku a zavřeli za ním dveře.

Zabijte mě, křičeli ti polomrtví a ti, kteří ještě měli síly, ti se plazili pryč. A já stál s tím kafem, zatímco mě ten zbojník probodával tázavým pohledem. Napadlo mě, že je to houby zbojník, ten by nečekal na odpověď, ten by se vůbec neptal, prostě by mě srazil k zemi a dál by se se mnou nezabýval.
Optal jsem se ho tedy na první věc, která mě napadla, a sice jestli věří tomu, že jsme byli na měsíci.
Neodpověděl. Odešel na obchůzku po raněných a mrtvých spolubojovnících.
Možná byl vážně zbojník. Já nevím. Já jen stál dál s tím kafem a díval se na měsíc, který na modré obloze působil jako zjevení.

Piknik. Byl to vlastně takový piknik. Člověk vždy vidí to, co potřebuje vidět.


Pod vodou bych nedokázal žít. Nemají tam ten kyslík jako jo, a já nevím, prostě bych si tam ani nemohl číst noviny, rozmočily by se a vůbec ani kouřit. No jo kouřit bych tam nemohl. Ne ne, pod vodu mě nedostane nikdo ani párem volů. Ani za nic. To si raději uvážu kravatu.


Může mi měsíc zodpovědět všechny mé otázky, nebo se mám obrátit ke slunci?
Královno všech moří světa, zabal mě do alobalu a vystav mě své lásce.
Řekli mi, že dávno tomu jest, co plál mi v očích oheň, a zapálili svíčky.
Je to osud, buď klidný, zítra zemřeš znovu, jako každé ráno.
Cizinci ve tvém srdci rozbíjejí pouta s minulostí na padrť.
Žvýkají válku mezi sousedy a trpí za prohřešky jejich mládí.
Dva mladí lidé plují tiše ulicí.
Na kraji chodníku sedí stín.
V kavárně nevoní káva, je cítit jen spáleninou. Už zase vpadli do města a udělali své.
Myšlenky.
Myšlenky na proniknutí k jádru slunce.
Aby byla tma.
Pro jednou už dejte pokoj se všemi bitvami za svobodu a pijte se mnou kafe a jezte koláče.
Je to jen piknik.
Piknik pod modrým nebem.

Ráno kreslím proroka.
Odpoledne se kryju před palbou z pušek.
Večer Jsem Charlie.






Lidé rozumějí tomu, čemu chtějí rozumět.