Oceánem hýbe měsíc

Vzduchem se neslo teskně nadějné nanana, ale za rohem už čekala smrt. Poslouchal jsem, jak vlny narážejí o sklo mého tanku.


Nikdy nemám klid. Představuju si klid jako něco, kdy nebudu muset na nic myslet. Ale jaké to je, být ve stavu, kdy na nic nemusíte myslet? Já musím například pořád myslet na to, co bylo, a často taky na to, co bude. A chleba je pořád k mání a kuřata dorůstají každý den. Tak co víc má vlastně člověk chtít, když nikdy nebude mít dost. Má to vůbec cenu, pachtit se za cílem, když všemi směry dojdu k tomu, že cíl je vždy tam, odkud jsem vyšel.

René to všechno vyřešil už dávno.

Věděli, že jdou na smrt. Ale buď si to do poslední chvíle nepřipouštěli, nebo se s tím smířili. Nebyl slyšet pláč, ani křik. To až potom, následujícího dne. Všichni se hrnuli tou nejširší ulicí a křičeli. Křičeli od bolesti. Od té bolesti, kterou si člověk nese v srdci. Všude po zemi se válela těla. Na zemi, v tom žlutohnědém prachu. Nic z toho vlastně nedávalo smysl, ale ten křik vyděšených a naštvaných pozůstalých dodával onomu neuvěřitelnému obrazu jakýsi důležitý punc reálna, bez něhož by se člověk stěží zdráhal uvěřit.

Že prej doma jsme tam, kde se cítíme dobře. Tak mě napadlo, jestli jsou tedy bezdomovci skutečně bezdomovci a kolik takových bezdomovců vlastně můžeme na jednom obyčejném sídlišti potkat, že jo. Ale jsou to jen myšlenky, jen blbosti, ve skutečnosti tohle zajímá jen ty, kteří nemají co dělat. Já například včera dokončil sršní hnízdo, a tak jsem se dal k rasistům. Musím přece něco dělat, Zahálka je k hovnu. Jo a kurva, má ho tam.

Jenže když mu řekli, že tady nemá co dělat, naštval se, zahalekal ať jdou teda všichni do prdele a odešel. Takže zatímco oni čekali bitku, on prostě vstal a ztratil se do tmy. Nebyli na takovou reakci vychovaní, život je naučil řešit jakékoliv konflikty ihned, na místě, nejlépe železnou tyčí, v lepším případě postačily jen pěsti.
Ale on odešel. Mohli se za ním vydat, ale oni se neuměli vydávat. Neměli k tomu školy.
Takže odcházení může být i fajn.

Odcházíte rádi?
A často?
Může být odcházení pózou?

V dnešním světě jsou staré věci. Když jsem byl menší, představoval jsem si, že budoucnost prostě jednoho dne nastane, a bude tu. Že se jednou probudím do světa, ve kterém budeme najednou létat na Mars a trávit dovolenou na oběžné dráze naši planety. Jenže budoucnost nastává pozvolna. Zvykáme si na ni, proto nám nikdy nebude připadat tak nová. Snad jen při pohledu zpět. A s minulostí to bude určitě taky tak. Zvykáme si na ni. A víte co, život je vlastně jen slovo.

A jaké je to být mrtvým?
Nejlépe se mluví o tom, co se člověka netýká.
Většina lidí ví nejvíc o těch, které neznají.
A dokud se člověk nedotkne skutečné mrtvoly, neví, jak je studená. Můžou o tom vyprávět, můžeme jim věřit, ale nakonec si budeme muset všechno prožít sami.
No a budem pak lepšími lidmi? Jde o to být lepším?
Co když jsou všechny zásady jen mantinel, který jsme si vynalezli, aby nás zkratkou mimo určenou cestu nepřekonali ti, kteří na to skutečně mají.
Ale slovy klasika, pořádek musí bejt. O tom není třeba diskutovat.
Odcházet se přece dá i organizovaně. Třeba hromadné sebevraždy. To je taková morbidní spartakiáda.
Já si myslím, že člověk si zvykne na všechno. I na odchody.
A jestli ne, tak se pletu. I s tím, že se člověk splet, se dá žít.

Vzduch voněl deštěm, jenž zatím nepřišel.



"A co jste dělal pak?"
"Nic. Prostě jsem vystřelil."
"Řídil jste se rozkazem?"
"Ano."




Kdo odchází, chce zapomenout.