Ve vzduchu je cítit slanina

Postavte přístav na řece, která má dávno vyschlé koryto a létejte letadly tam, kde nemají letiště. Postavte most tam, kde žádná cesta nikdy nepovede a dejte na hlavu klobouky těm, kteří mají být popraveni. Ale neříkejte ahoj, pokud není prostor ani na sbohem. Pijte čaj před těmi, kteří vám vaří kávu a vnímejte vůni budoucna, ty časy přijdou, už sem tam klepou na dveře. Zavolejte australanům, že jsou vzhůru nohama a dejte boty do skříně, kam patří talíře, uřežte nohavice všem kalhotám, které nenosíte a noste všechny kalhoty, které nemáte. Hrajte písně, které nemáte rádi a noste vodu do moře, plavte se korábem do ameriky, objevujte japonsko v japonsku, cestujte do maroka a jezte fíky a datle v africké africe, připravujte se na poslední den, kdy budete ještě schopni se nadechnout. A pak už to prostě nedělejte. Nestavějte přístavy na řekách, které vyschly a nešlapejte na dno moří, do kterých se vydali ti před vámi, nelétejte letadly tam, kde nejsou letiště a nestavějte mosty. Nikdo nechce slyšet o tom, že padají.
V krásných horách na pobřeží tajfunu umřel dvěstědvanáctý přítel z klanu dobromyslů, měl moc vousů a tak ho nebylo možno pochovat jinak než ohněm. Zapálili za něj svíce a dohořeli s ním v kruhu, ten kruh nazývá se dnes první jarní vlaštovkou. Na důkaz lásky položím za tebe život, ale musíš se dívat, až budu umírat, chci, abys věděla, že jsem to byl já, kdo umřel pro tvůj blbý hloupý život. Mám ještě moc práce. Ale až ji dokončím, odletím zase zpátky na svou domovskou planetu a už vás nechám být.
Velvyslanec z komory to dokázal.
Prokažte mu službu. Už se ho na to neptejte.
Včera jsem se stal konečně starým, omšelým a nudným. Nikdo si mě konečně nevšímal a mohl jsem být ten nejpříšernější člověk pod sluncem, lidem to bylo fuk. Tak přece, přeci jen to nakonec přišlo. A tak jsem tančil a radostí se plácal do kolen a vůbec se všelijak pitvořil a smál se na celou ulici, a lidi procházeli a vůbec mě neviděli. Nikdo mě neviděl, byl jsem sám. Tak moc sám, že jsem ani neměl stín. Ale bylo mi fakt fajn. A pořád mám ten žlutý svetr, víš. Jen ho už nenosím, mám po pod hlavou, když spím. A když usínám, těším se na nový, prázdný den. Všechno dostalo pevné kontury, když vím, že mě už nic lepšího nikdy nepotká.
A bez tebe se mi žije mnohem líp. Mnohem líp.

Nevím, proč se to stalo tak náhle, ale zemřel jsem. A když jsem už nežil, teprve tehdy jsem si začal užívat svou existenci. Strašně moc se mi chtělo běhat, nebo prostě jen tak někam jít, a cítit sílu svého těla, ale nešlo to. Oni mi řekli, že jsem mrtvej, a že nikam nemůžu. Tak jsem jen ležel na tom stole a čekal, co bude dál.
Tohle přece není fér.
Tohle je na hovno.

Co se asi honilo hlavou Timuru Apakidzemu, když se řítil s třiatřicítkou k zemi. A proč jsou někteří skuteční hrdinové neviditelní, a ti, kteří nejsou vidět, jsou jako hrdinové opěvování? Je to určitě jako v běžném životě. Jedni se katapultují, jen co uvidí náznak nebezpečí, druzí raději řídí svůj letoun až do úplného konce, aby měli jistotu, že neřízený nespadne na lidi.
Nemáme si co vyčítat.

Jahody mě máma posílala trhat na zahradu pod hřbitovem vždy tak nějak navečer. Tehdy bylo ještě strašně moc tmavě zeleného listí a jaro bylo skutečně jarem. V dětství je prostě vše barevnější a lepší jen proto, že si ty věci na stará kolena takové pamatovat chceme.
Alespoň já tomu věřím.