Sen z pátku 6.2.

Snažím se dostat z Ostravy na ranní směnu do Frenštátu, projíždíme Hrabovou která je víc nekonečným americkým předměstím plným dřevěných domů než sama sebou a najednou se dostaví onen odporný pocit, že sedím ve špatném autobusu který se řítí neznámo kam, v podstatě kamkoli jenom ne tam kam mám zamířeno.
Prohlížím si cestující v autobusu, hledám známé tváře či někoho kdo poradí. Za mnou sedí párek černochů, muž a žena neurčitého věku ( ne mladí, ne stáří, jejich věk je bezpohlavní ). Ta žena je mi povědomá, neurčitě vím že jsem již někde viděl, usmívá se, snad na mne. Dáváme se do řeči a zjišťuji že také netuší kam jedeme, ale s radostí shledávám, že cestují stejným směrem. Jak tak uháníme lunárním okolím Ostravy ( vesničky na slezske straně jak z comixu ) dohodneme se, že na zastávce vyskočíme a pokusíme se zjistit kde jsme a kam jedeme, případně se pak vrátíme. Vyskakujeme na zastávce a autobus okamžitě v plné rychlosti mizí, navzdory našim protestům. S železnou jistotou pocitově vím, že se jsme v Horních Domoslavicích. Muž-černoch se snaží obstarat odvoz a mizí ve vsi, zůstávám s ženou sám, usedáme na lavičku a jíme katowické rurky. Po chvíli se zvedá, s lehkostí vlastní jen ženám se svléká a neskutečně rychle se ocitá za závěsem sprchového koutu ( zelený závěs, bílé kachličky, ten socialistický retro styl jež dle mého mínění přežívá v nemocnicích a ubytovnách ), sprchuje se a zpívá, odněkud se line hudbní doprovod, nějaká soulová píseň. Procitám