Vyvolený

Sedí ohnutý na lavičce a táhne z něj alkohol. Slabě prší a kolem projíždí kolony aut, každou chvíli se zastaví a spustí se hašteření klaksonů. Ale ten člověk není součástí toho všeho.

 

„Můj ty bože, takhle to dopracovat…proč?“ říkám si a usedám vedle něj. Ještě je v předklonu a už ví, že má společnost. Narovná se a podívá se mi do očí. Jeho oči jsou nažloutlé, protkané krvavými žilkami, barva duhovek umíchaná z pouliční špíny, tváře promodralé, pod kůží prosvítá tmavá síť, kterou proudí zkažená krev, těžko říct, zda krev přivádí jed do mozku nebo mozek vstřikuje jed do krve. Zbytek bytosti. A přeci mne ten člověk zajímá natolik, že ho vytrhnu z jeho mlhavého světa. A on to pochopí.

 

„Tak zkus uhodnout, proč jsem s tím začal…,“ řekne a jeho hlas bublá skrze zaschlé sliny

v krku.

 

 Zkusím otřepané důvody: „Láska…Smrt…Slabost…Nedostatek…Nadbytek…,“ muž nad každým slovem pohodí ztěžka hlavou, je to jeho pohrdání nad tím, že mu přisuzuji tak obyčejné záminky k pití. Chci pokračovat, ale on sebou v tlustém kabátu zavrtí a mně se zdá, že nabral na šířce i výšce. Bere si slovo.

 

 „Já začal pít kvůli dobru. Nerozumíš? Nerozumíš, jen se divíš. Tenkrát, když jsem ještě žil, toužil jsem strašlivou silou být dobrý, rozumíš? Činit dobro, tak jsem si to představoval. Ale počkej, nedívej se tak nesmyslně, nebo jak se to díváš… Chtěl jsem být dobrý obyčejně: potřebuješ chleba…no tak ti dám chleba, potřebuješ střechu, no tak pojď pod střechu… nebo ti chybí plačící oko? Tak budu plakat s tebou…všechno úplně obyčejně, rozumíš mi?“

 

 Přikyvuji, co mi zbývá. Muž pokračuje.

 

 „Jenomže ouha, cha! Přání a skutečnost, přání a zlo ve mně! Nešlo to, něco se ve mně vzbouřilo a nutilo mě dělat pravý opak. Byl jsem zlý, tak zlý, jak si jen dovedeš představit. A taky úplně obyčejně. A nešťastný, svinsky nešťastný. Potom jsem se opil. A najednou jsem mohl. Mohl jsem dělat dobro. Plně, dokonale, čistě… Ale jen opilý. Kdykoliv jsem vystřízlivěl, popadl mě vztek nad svou hloupostí a začal jsem škodit, ničit všechno dobro, které jsem spáchal v opilosti. Máš mě za blázna? Možná jsem blázen, ale jsem taky vyvolený k tomu, abych byl dobrý. Jinak by se ve mně ta touha nikdy neobjevila, mám pravdu?“

 

 

 Znovu přikyvuji, aniž bych si cokoliv myslel. Opilcům se příliš nevěří. Muž začne opět

mluvit a jeho hlas postupně zesiluje.

 

 „Pití mě zabíjí, ničí mě a přeci se opíjím den co den, abych dokázal činit dobré věci. Je to můj úděl, moje poslání, obětuju se ve jménu dobra, upiju se k smrti, abych došel naplnění života. Zahubím sám sebe, abych zachránil druhé, tak řekni: Jsem? Tak mi tedy řekni: Jsem?“

 

 Nechápavě se na něj dívám, očividně ztrácí poslední zbytky zdravého rozumu. Ale on

nepřestává a teď už křičí.

 

 „Tak řekněte, lidé, jsem váš Spasitel? Kdo jiný umírá ve prospěch cizích…? Jsem Spasitel,

jsem váš Spasitel?“

 

 A povstane z lavičky, v dlouhém kabátu vypadá jako socha, rozpřáhne ruce v teplém dešti, z rukávů mu kape voda a zapadající slunce se v těch kapkách rudě odráží jako v krvi, klaksony aut zní jako chorál, muž stojí bez pohnutí nad celým světem. Potom sáhne do kapsy kabátu a vytáhne lahev. Otevře ji a mocně si přihne. Jako když Ježíšovi zatloukli do dlaně další hřeb…