Jáma

Ráno se probouzím, pomalu se posadím na posteli a šouravým krokem se vydávám do koupelny. Dům, ve kterém bydlím, jich má několik. Je to velké, strohé stavení, poněkud odlehlé od ostatních usedlostí. Bydlím v něm už velmi dlouho, ale obývám jen přízemí. Nachází se tam všechno, co potřebuji, takže se do horních pater vydávám jen občas, prakticky jen abych zkontroloval, zda je vše v pořádku. Na tom, kde bydlím, mi v podstatě nezáleží. Snažím se udržovat místo pokud možno netknuté, neboť je považuji za svůj přechodný příbytek. Neberu je tedy za své vlastnictví a už vůbec ne za svůj domov. Nepamatuji si, že bych se někdy někde cítil doma, ale přesto ve mně to slovo vyvolává silnou touhu. V dobách mého mládí s sebou přinášelo příslib. Při jeho vyslovení na mém jazyku zůstávala příchuť daleké poutě, spalujícího slunce a ostrého větru.

Dnes jsem střízlivější. Ne, že bych se v sobě snažil tuto touhu nějak utlumit. Zadusit ji pokojným stereotypem poklidného života, jak jsem slyšel, že mnozí lidé často dělávají. Ne, to ne. Já prostě nevím, kam jít, a tak zůstávám na místě. Snažím se přitom držet v kondici, ale trénink se nikdy nemůže rovnat skutečnému boji a já pomalu chátrám. Již několik let se tím neznepokojuji. Síla se mi rychle vrátí, až ji budu potřebovat… Ledaže bych byl náhle vystaven nějaké nenadálé zkoušce, pak bych zřejmě selhal a podlehl. Ale to už mě vlastně také nějakou dobu nechává chladným. Doufám jen, že můj konec v takovém případě bude rychlý.

Alespoň tak rychlý jako mé čištění zubů. Spěšně dokončím ranní hygienu a namířím si to do kuchyně. Chuť k jídlu mě nikdy neopustila. Čím prázdnější je můj život, tím bohatší je můj jídelníček. Jako malý jsem rád jedl, ale všechno ostatní jsem dělal ještě raději. Jídlo mohlo vždy počkat na později. Dnes jen rád jím. Ve skutečnosti mě to trýzní a jsem sám sebou zahanben, ale zjistil jsem, že askeze nemá smysl. Nemá cenu se ubíjet, možná je jenom výměna. Je možné vyměnit pohodlí, přístřeší a dobrou stravu za umění, slávu nebo duchovní bohatství. Ale není možné se toho vzdát, pokud je to to jediné, co člověk má, protože pak čeká člověka jen prázdnota a prázdnota je agónie.

Ponořen do podobných úvah, jimiž trávím většinu času, když se mi zrovna nechce nesnesitelně spát, dojídám poslední krajíc chleba. Chvíli sedím a zamyšleně hledím na lednici. Nakonec odolávám pokušení vyndat znovu máslo a jam a namazat si ještě jeden krajíc a místo toho jdu do špajzu pro pár sušenek. Poté přece jen ještě jednou otevírám lednici a nalévám si aspoň sklenici mléka.

Takto posilněn jsem se rozhodl zkontrolovat zahradu. Dveřmi vedoucími na boční dvůr a vycházím před dům. Je pochmurné, zatažené počasí, nade mnou se ženou šedá mračna a fouká studený vítr, od plotu se táhne dlouhé pole trávy a za mnou se tyčí dům. Jeho stín padá na má záda a několik metrů přede mě. Tam, kde končí, začíná hluboká černá díra. Včera tu samozřejmě ještě nebyla a nikde nevidím nic, co by naznačovalo, jakým způsobem se zde objevila. Pomalu k ní jdu blíž a nahlížím přes okraj. Je asi deset metrů široká, ale hloubku určit nedokážu. Po jejím obvodu se spirálovitě vine úzká cestička. Chvíli se dívám dolů, pak se otáčím a vracím se do domu.

Sesbírat všechny mé věci mi nezabere dlouho, rád cestuji na lehko a již dávno jsem si dal tu práci sehnat si kvalitní vybavení. Vycházím z domu a zamykám za sebou dveře. Pak už jen poslední zaváhání a přehoupnu se přes okraj jámy. Opatrným krokem se po stále svažující spirále vydávám dolů. Kdybych se podíval za sebe, viděl bych, jak za mnou světlo pomalu uhasíná, ale já se neohlížím. Jsem opravdu zvědavý a cítím elektrizující napětí. Třeba je tohle ta věc, na kterou jsem čekal. Zajímá mě, co najdu na dně. Mám teď před sebou cíl a zároveň vím, že bych doma už dlouho nevydržel. Hluboce obdivuji lidi, kteří jsou schopni žít poklidný, stále stejný život den za dnem. Sám takový nejsem. Několikrát jsem se o to pokusil a vždy to skončilo katastrofou. Poslední pokus mě vnitřně natolik vyčerpal, že už jsem nenašel sílu, se pokusit svou situaci změnit. Rezignoval jsem. Nyní jsem ale dostal šanci, a ačkoliv už mi nezbylo moc optimismu, jsem rád, že tato šance přišla. Vzrušení a očekávání toho, co mi tato cesta přinese, koho a co potkám, mě pohání kupředu. Vrací se mi ten starý, důvěrně známý pocit. Znovu jsem v pohybu. Opět se vydávám hledat štěstí. Opět stojím sám za sebe, a pokud selžu, nikdo mě zde neuslyší, nikdo mi nepomůže.

Prvních pár dní ubíhá rychle. Kupodivu zde není úplná tma, ale spíše velmi temné šero, ve kterém jsem schopen rozeznávat obrysy. Občas si pomáhám baterkou, ale brzy se seznámím s terénem, který se navíc nijak nemění, a tak radši se světlem šetřím a spoléhám se na intuici. Velmi dlouho si ale nemohu zvyknout na to, že pořádně nevidím. Pořád mám pocit, že v příštím okamžiku do něčeho narazím. Jednou rukou šátrám po „zdi“ a druhou mám většinu času nataženou před sebou. Začínám chápat, proč mají slepci tak podivné držení těla. Nejistota a strach člověka deformují. Hlava se nachyluje tím zvláštním polovičatým způsobem: Nechce si přiznat, že může každou chvíli narazit a zároveň nad ní neustále visí ta znepokojující možnost, která ji nutí čekat ránu, jejímž nejstrašnějším trestem je to, že možná nikdy nepřijde. Chce to obrovskou odvahu nebo nesmírnou víru, aby člověk dokázal kráčet vzpřímeně, pokud nevidí.

Na druhou stranu se mi zostřil sluch a vnímám nyní víc celým tělem. Občas ve tmě cítím něčí přítomnost. Dost mě to zneklidňuje a držím si svůj nůž po ruce i ve spánku. Obzvlášť ve spánku. A to i přes to, že si uvědomuji, jak to je bláhové. Pochybuji, že by zde někdo plýtval silami na boj. Pokud zde někdo skutečně žije, pak mu půjde jen o přežití a ode mě nemá co získat. Útoku se bát nemusím. To, z čeho je tu třeba mít opravdový strach, je tma. A tma začíná pomalu houstnout - čím víc si na ni zvykám, tím víc se vytrácejí poslední zbytky světla. Už tu musím být nějakou dobu, možná týden nebo dva, ale připadá mi to jako jediný dlouhý, nikdy nekončící den. Spolu s mým vnímáním času vzala dávno za své má počáteční euforie. Teď si připadám spíš jako stroj. Jdu a šourám se pořád dál, když jsem unavený, spím, pak jdu dál. Metr po metru, stále hlouběji a zatím žádné náznaky změny.

Začínám být netrpělivý. Přijde mi, že už jsem zašel dost daleko a pořád nic. Vlastně jsem si docela jistý, že jsem zašel dál, než kam by se odvážila většina mých přátel. Mám chuť to obrátit a vrátit se zpátky. Mohl bych všechny svolat dohromady, povyprávět jim o svém posledním výstřelku, tu a tam to trochu vyšperkovat, pár věcí zdůraznit a pár zamlčet a vůbec, nemusím jim přece líčit okolnosti, které mě do tohohle šílenství zavedly, stačí dostatečně barvitě popsat výlet samotný. Mohla by to být docela dobrá historka, která mi zase na nějakou dobu zaručí pověst nevyzpytatelného dobrodruha a jíž se budu bránit a ohánět, až se lidé budou ptát, jak jde můj život. Stane se ze mě žvanil, velká huba.

Skutečně už se mi ale nechce, jsem unavený, je mi zima a ani na začátku jsem přece nebyl v nejlepší kondici. Třeba na to opravdu nemám a budu se muset vrátit. To přece není ostuda, přiznat, že na něco mé síly nestačí. Naopak je to ctnost. Možná bych měl poslechnout zdravý rozum, projevit trochu pokory a vrátit se domů... Vím však, že proti mému svědomí neobstojí ani takovéto argumenty. Slyšel jsem toho příliš mnoho o skutcích jiných lidí, o hrdinských činech minulosti, o utrpení, které různí lidé přestáli, a říkám si, že radši zemřu, než abych se opět vzdal. Opravdu bych se nyní mohl vrátit, ale něco uvnitř mi říká, že to je má poslední šance. Že se můžu vrátit ke svému bývalému životu, a ten mě otupí a uspí a toto bude mé poslední selhání, protože po něm se již žádná další výzva nedostaví. Stane se ze mě jeden z mnoha. Jeden z mnoha, kteří nezemřeli na své cestě, kteří si svůj život ochránili, kteří žijí, a kteří svůj život proklínají v těch vzácných chvílích, kdy jsou schopni se podívat pravdě do očí. A stydím se za to, jak velký boj musím podstoupit, abych šel dál.

Ale jdu, noha za nohou, krok za krokem. Jdu několik hodin, spím několik hodin, jdu několik hodin… Posledních několik… dní? … mě začali navštěvovat mí společníci, mí souputníci zde v temnotě. Přicházejí, když se zastavím, abych se uložil k spánku. Někdy usnu sám, abych se probudil v jejich přítomnosti. Přestal jsem se jich bát, jsou stejně ztracení jako já.

Přicházejí za úplné tmy, kdy i šero, natahující se sem odkudsi z povrchu, zčerná a kolem mě nastane tma tak temná, že udusí jakýkoliv můj pokus o světlo. Nikdy proto nevidím jejich podobu a mohu si ji jen představovat. Často mi však pomalu začne vyvstávat před očima, když se zaposlouchám do jejich řeči. Většina z nich mi totiž chodí vyprávět. V tichu noci mi svěřují příběhy svých životů, příběhy své nenávisti ke světu nahoře. Tito lidé žijí v minulosti, vypráví mi o dávných křivdách a nespravedlnostech a zlobě tak veliké, že se museli vydat sem dolů, aby ji zchladili. Někteří mluví tiše a zahořkle, jiní křičí a nadávají. Spousta z toho, co říkají, má smysl zřejmě jen pro ně samotné, ale oni ke mně mluví se zvláštní naléhavostí. Lační po mém přitakání, jakoby ve mně chtěli vzbudit pobouření nebo lítost nad svým osudem. Každý takový projev solidarity ještě více rozohňuje jejich rozhořčení, a přesto slyším v jejich hlase i něco jiného. Hluboko pod povrchem občas probleskuje stesk a zvědavost, jak to u nich doma asi vypadá. Nedokáží zapřít touhu po domově, z něhož se sami vyhostili.

Pár z nich však mluví klidně, bez jakýchkoliv emocí odvíjejí svou řeč dál a dál, plynule, vytrvale a monotónně, jako bych tam nebyl. Když mě navštíví jeden z těchto, zpravidla se rychle opět vydávám na pochod. Ale je to neznepokojuje, pokračují ve svém monologu a tok jejich řeč je slyšet čím dál hůře, až nakonec utichá, jen aby se záhy nato rozpoutal v mé hlavě. Každé jejich slovo je odsouzení, odvržení a rána bičem. Zášleh mrazivého ohně. Definitivně popírajíc jakýkoliv smysl či naději tepou pomalu svými slovy do prázdna kolem nás a já mám podezření, že jsou to právě oni, kdo toto místo utváří.

S každým krokem se dostávám hlouběji do jejich moci. Má minulost se neodbytně začíná hlásit o slovo a já si připomínám dávné neúspěchy, křivdy a zklamání. Jejich jed mě otravuje a mísí se s hnisem v mých ranách. Jejich rány se stávají mými ranami a mé rány se otevírají. Vzpomínám na každou zkoušku, ve které jsem neuspěl, na každý boj, který jsem vzdal, na každou dívku, kterou jsem neoslovil. Vzpomínám na urážky, opovržení a křivdy. Vzpomínám na kamarády, kteří mě se smíchem hážou do bazénu, ignorujíce mé výkřiky, že neumím plavat. Cítím stud. Vzpomínám na profesora, který mě před celou třídou prohlašuje za hlupáka. Cítím hněv. Vzpomínám na svou první lásku, jak se líbá s mým přítelem. Cítím nenávist.
Mé nitro je zaplavováno přívalem ničivých vzpomínek. Hluboko uvnitř se zvedá obrovská vlna hněvu, stoupá stále výš a výš a já začínám hořet, mé oči a tváře začínají hořet. Vnímám svůj hněv jako obrovskou ohnivou kouli a přeji si, abych teď stál před tím člověkem. Abych se mu podíval do tváře a dal mu pocítit plnou sílu svého opovržení. Chtěl bych ho teď mít před sebou, chtěl bych tam znovu být a mít ho přímo před sebou. Srazil bych ho silou své vůle. Z jaké pozice se mnou ten břídil mluvil? Proč jsem urážku mlčky strpěl a školu dokončil, místo abych se na místě obrátil a odešel se vztyčenou hlavou? Jak jsem mohl být tak slabý? Kde byla má sebeúcta?

A spolu s myšlenkou slabosti přichází stud. Znovu jsem tažen po trávě jako tele. Mí kamarádi drží mé ruce a nohy a všichni se smějí. Táhnou mě k vodě a já na ně křičím, ať neblbnou, že neumím plavat. Znovu a znovu na ně řvu, můj hlas nabývá na naléhavosti, ale oni se jen smějí. Oni to nechápou! V panice se snažím se do něčeho zakousnout, něčeho se chytit. Mé zuby drásají zem. Cítím příchuť trávy na svých zubech a jejich smích v mé duši. A pak slyším ten výkřik: „Podívejte se! On kouše trávu.“ Jejich ruce mě pomalu pouštějí, zvedám se a vidím jejich rozpačité tváře. Ach, ten stud. Neznám horší pocit, než strach či stud. A opět cítím oheň, mé uši jsou rudé a já opět hořím. Cokoliv bych teď dal za to, abych tento oheň uhasil. Stokrát raději bych nyní skončil ve vodě. Sám bych tam teď skočil, jen abych utopil svůj stud.

A to způsobili oni. Jak já je nenávidím! Náhle chápu, že musím své srdce obrnit proti jakékoliv slabosti. Láska je slabost. Ať už láska k druhým nebo láska k sobě. Obojí vede jen k bolesti. Malá, ubohá láska k sobě vedla k tomu, že jsem se takhle ztrapnil. Něco, co je schopno se o sebe tak bát, si nezaslouží žít. A láska k té dívce? K té, které jsem byl připraven obětovat všechno, aniž by si mne ona vůbec kdy všimla? Té, která se milovala s mým nejlepším přítelem, jemuž na tom navíc nijak zvlášť nezáleželo? No to je přece směšné. Ten ublížený pohled, který jsem na ni vrhal. Ten žebrácký bolestný pohled odkopnutého psa! Bože, prokaž mi laskavost a jednou provždy mě ušetři podobné pohromy. Dnes bych věděl, jak se chovat, má tvář by zůstala klidná a můj pohled ledový. Tehdy jsem jí neměl co dát, jen svou lásku. Dnes jsem starší, mnoho jsem viděl a mnoho poznal, dnes bych jí měl co nabídnout. Podmanil bych si ji silou svého šarmu, své přezíravosti a svého opovržení. Dal bych jí vše, vše, kromě své lásky. Tu nikdy. A až bych ji získal, nechal bych ji nahlédnout do prázdnoty svého srdce... Anebo radši ne, i toto je aktem ublížené lásky. Nijak bych jí neškodil, nesnížil bych se k tomu. Nepošpinil bych sám sebe tím, že bych se jí snažil mstít. Dnes bych kolem ní prošel bez povšimnutí. Přejel bych po ní studeným, nezúčastněným pohledem a minul bych ji jako kus balvanu.

Čím hlouběji se dostávám, tím jsou podobné myšlenky neodbytnější. Tisíckrát jinak prožívám všechny nepříjemné situace svého života a nejsem schopen se s nimi vyrovnat. Kousek po kousku si promítám každý svůj neúspěch. Znovu mám před očima tu upocenou honbu za iluzemi, jež se rozplynuly, jakmile jsem se jich konečně dotkl. Nekonečný běh, značený špatnými rozhodnutími. Opět se do toho všeho vrhám a říkám si: „Třeba jsem měl trochu přidat. Měl jsem se trochu víc snažit a mohl jsem to mít. Mohl jsem být úplně jinde.“ Přemáhá mě hrůza z toho, že jsem svůj život promarnil. Proč jsem nebyl ve svých zájmech důslednější? Kdybych jen trochu zabral, třeba by můj život vypadal jinak. Lituji teď každé chvíle odpočinku a každé drobné úlevy, již jsem si dopřál. Naříkám nad svou slabostí a zapřísahám se, že kdybych měl ještě jednu šanci, pracoval bych tvrději.

Ale vím, že to nebyla lenost, co zapříčinilo mé selhání, a ptám se, co za tím tedy stálo? Proč jsem nebyl schopen najít klid? Proč se všichni kolem mě pomalu usadili a zakořenili ve svých životech a jen já jsem byl neustále bičován svou vnitřní nespokojeností? Pokud to nezpůsobil nedostatek píle, snad tedy špatná volba? Třeba jsem se minul svým povoláním? Třeba jsem se měl stát umělcem nebo státníkem? Či vojákem? Cestovatelem? Učitelem? Možná jsem se měl věnovat lékařství nebo své síly odevzdat do služeb vědy? A co práce na poli? Je možné, že právě pokora a těžká dřina by mi poskytly to pravé naplnění…

Uvědomuji si však pošetilost takových myšlenek. Mohl jsem se třeba postavit na hlavu a k ničemu by to nebylo. Ve skutečnosti jsem udělal dost, snažil jsem se dost na to, abych si vysloužil úspěch, ale ten nepřišel. Další boj už mi žádnou čest nemohl přinést. Jako Sisyfos jsem mohl dál valit svůj kámen nahoru, ale ten se před vrcholem pokaždé zřítil. A to jsem nehodlal snést. Přišlo mi ponižující neustále se bezvýsledně snažit. Připadal jsem si jako dítě, ženoucí se za lízátkem, jako osel za mrkví, a kamkoliv jsem se podíval, nikde jsem nenacházel žádnou stálost. Všechny věci, o které jsem se pokoušel, byly bezvýznamné, žádná mě nedokázala zachránit, a já jsem v ně postupně ztrácel víru.

Spolu s tímto vystřízlivěním přišla zloba. Odvrhl jsem vše, co jsem dřív miloval a o co jsem usiloval. Zahodil jsem to a chvíli jsem se cítil lépe. Zabydlel jsem se ve svém domě, rozhodnut nic nedělat. Uchýlil jsem se do ústraní a vyčkával jsem. Když jsem si nedokázal vydobýt štěstí a úspěch, chtěl jsem si uchovat alespoň hrdost. Můj ústup ale nebyl řešením. Jen jsem oddálil svou volbu. Na chvíli jsem ji uspal.

A nyní se to všechno ke mně vrací. Proklínám svůj osud, že mě nevedl za ručičku jako všechny ostatní a místo toho mi dal právo této šílené, nemožné volby. Před mým vnitřním pohledem se otevírají milióny možností a já naříkám nad tím, jaký jsem byl hlupák, že jsem si nezvolil každou jednu z nich, že jsem se nestal někým a místo toho jsem byl sám sebou, protože si bez všech těch okolních věcí připadám prázdný. Jdu stále dál a pokračuji dolu jámou. Tma kolem mě houstne, svírá se a zavírá nade mnou i pode mnou. Cítím její tlak skoro jako fyzický dotyk. Hladí mě a chová mě ve svém náručí, ale z její pozornosti mi naskakuje husí kůže a já se celý třesu. Již nikoho nepotkávám, návštěvy ustávají a i ti nejzahořklejší obyvatelé této prokleté propasti mě nyní opouštějí. Jsem teď sám. Sám se sebou a jímá mě z toho hrůza. Dříve jsem si v samotářství liboval a považoval je za něco aristokratického, ale nyní mi nahání hrůzu. Mám šílený strach, že se odsud už nedostanu. Že zde v této smrduté díře budu muset navěky zůstat.

Svůj celý život jsem strávil útěkem před sebou. Neustále jsem se snažil něčím se stát, snil jsem o tom, čím budu a zakrýval si oči před tím, čím jsem a teď se stalo právě to, čemu jsem se vždy nevědomky snažil bránit. Dostal jsem se do pasti. Jsem sám v téhle díře a nemám dost sil, abych se z ní dostal. Kolem mě není nic, není zde žádná věc, která by mě mohla zabavit a na chvíli zaměstnat. Nic mě nerozptyluje a tak se musím věnovat té věci, která bude vždycky se mnou, ať uteču kamkoliv. Musím se dívat sám na sebe. Dívám se dovnitř a to, co vidím, mě děsí.

Zjišťuji totiž, že nejsem nic. Že sám nejsem schopen existovat. Že bez všech přátel, věcí a činností, které dřív určovaly mou identitu nevím, kdo jsem, a co vůbec jsem. Dlouho takto tápu. Na začátku mi v této díře připadalo nesnesitelných pár dní, ale teď už tu musím být týdny nebo měsíce. Nikdy bych nevěřil, že se to dá vydržet. Ale člověk si zvykne na všechno a právě to je to nejhorší a nejnebezpečnější. Začínám být otupělý, už mi nepřijde tak důležité, jestli půjdu dál nebo se zde usadím a zůstanu tu. Už dávno jsem přijal svou ubohost, postradatelnost a zbytečnost. Říkám si, že vlastně nezáleží na tom, jaký život žiju. Možná to tak Bůh chce, a proto mě takovým stvořil. Mohl mě udělat silným a úspěšným, ale neudělal to. Místo toho mě zavedl do této jámy. Nemá přece smysl s ním bojovat. Třeba jediné, na čem záleží, je má pokora. Mohu zde zůstat a na věky se kát. Ale v tom přece není žádný smysl! Takhle to přece nemůže být! Za co bych se vlastně měl kát? Za svou slabost nebo za zlo, které se ve mně za celý můj život nashromáždilo? Za slabost, proti které jsem se vždy snažil bojovat? Za zlo, které na mně ulpívalo nehledě na to, jak moc jsem se mu snažil utéct? To je přece směšné. Ne, půjdu dál, nepoddám se tomu.

Třeba jsem se zde ocitl právě proto, abych v Bohu našel oporu. Vzpomínám na všechna možná učení a duchovní nauky, se kterými jsem se seznámil, a kterými jsem opovrhl. Vzpomínám na zpola naučená slova modliteb, které jsem kdysi slýchával, a které jsem vždy považoval za něco umělého. Teď, když jsem v úzkých, mi nezbývá, než je vyzkoušet. Ale už ve chvílích, kdy začínám recitovat první slova, vím, že to nebude fungovat. Vím, že to nepomůže, že se tímto neupřímným úplatkem nevykoupím. A přesto to zkouším. Padám na kolena a polohlasně odříkávám své modlitby, jenže na mou situaci žádná modlitba není, a tak zatímco recituji předepsaná slova, mé já se mi vysmívá, křičí a sténá. Modlím se tedy, abych zemřel. Ať už mě po smrti čeká nebe, peklo nebo znovuzrození, jen ať jsem pryč z téhle kobky. Kamkoliv se dostanu, nehledě na to, zda se budu vařit v kotlích s hříšníky, honit se za huriskami v ráji, nebo se znovu narodím do nějaké malé šťastné rodinky, nebudu tam sám. Nebudu muset myslet na to, co mohlo být a co není, co jsem mohl být a co nejsem. A aspoň na chvíli se nebudu muset ptát, CO vlastně JSEM.

Někdy jsem tak vyčerpaný, že sotva stojím. Tak rád bych spal, nejradši bych usnul na věky, ale ani spánek mi nepomáhá. Přináší mi jen noční můry. Napůl spím a napůl bdím a tato neurčitost jen prohlubuje moje muka. A ke všemu je tu ještě taková zima. Nedá se před ní schovat, ráno se probouzím prokřehlý a celý den se vleču dál přihrbený, abych udržel uvnitř aspoň trochu tělesného tepla. Začínají mě z toho bolet záda. Potřeboval bych cvičit, jednak kvůli zádům, a taky abych se trochu zahřál, ale nemám na to dost sil. Veškerou mou sílu spotřebovává bouře, která zuří v mojí hlavě.

Ta bouře stoupá a klesá, někdy je skoro bezvětří a já se otupěle sunu dál a tu se náhle rozzuří s nevídanou prudkostí. Útočí na mě myšlenky a otázky, na něž jsem tisíckrát nenašel odpověď, a které jsem tisíckrát zahnal, jen aby přede mě na další zastávce opět drze předstoupily. Nikdo však na mé výkřiky, otázky a protesty neodpovídá a ke mně pomalu přichází uvědomění, že mi zde nikdo nepomůže. Na začátku cesty jsem to přijal a teď si začínám uvědomovat, co jsem přijal. Jsem tím zklamán a rozhořčen, ale zároveň mi to dává jakousi zatrpklou sílu. Nehodlám zde skončit.

A tak se jen vleču. Jediné, na čem záleží, je pohyb kupředu. Napůl odevzdaně, napůl vzpurně se ploužím kupředu. Vím, že návrat je nemožný a tuším, že postup je beznadějný, ba přímo pošetilý. A přesto a právě proto pokračuji ve svém pochodu. Vidím, jak jsem slabý a bezmocný, a přesto začínám cítit určitý druh svobody. Dostávám rány, které mě zpomalují, každou chvíli narážím a zakopávám, ale jen co bolest trochu odezní, objevuje se na mých rtech trochu křivý, přesto však hrdý úsměv. Ve dvou věcech se mnou totiž má sudba nic nezmůže, a to je má vůle pokračovat a má lhostejnost k tomu, co se stane. Je spousta věcí, která mi může ublížit, pokořit a potupit mě, ale zastavit mě může jen smrt, a tu jsem přijal za cíl. Je to cíl, který mi nikdo nemůže upřít. Je mi již jedno, čím budu nebo čím jsem mohl být. Jediné, na čem záleží, je to, čím jsem teď, a teď jdu dopředu se vzpřímenou hlavou. Jednou umřu a v tuto chvíli doufám, že to bude spíš dříve než později, ale do té doby budu pokračovat. Půjdu dál, ať to stojí cokoliv.