Kočičí věrnost

Seděla v cele, opřená o zeď a skrz mříže hleděla ven. Myšlenky jí volně plynuly myslí, moc je nevnímala a nijak se je nesnažila kontrolovat nebo směrovat. Náhle se přes světlo mihl stín. Okamžitě to upoutalo její pozornost. Trochu se napřímila.

„Miky??!“

Nemohla uvěřit vlastním očím. Nechápavě hleděla na svého kocoura. Poznala by ho všude. Menší hnědý kocourek s jasně zelenýma očima a bílou skvrnkou pod levým uchem.

„Co tady děláš?“, naklonila se k němu.

„Hlupáčku, neměl jsi sem chodit. Měl jsi zůstat doma. Vrat‘ se zpátky, tohle není bezpečné místo.“

S pohledem upřeným na ní na tenounko mňouknul a sedl si před mříže, nevypadalo to, že by jí chtěl opustit.

Pohled jí zjemněl. Byla ráda, že ho vidí, ale zároveň měla obavy o jeho bezpečí.

„Běž pryč, Miky. Tady není bezpečno. Uteč, dokud můžeš.“

Znovu mňouknul a lehnul si, hledíc na ní věrným, odhodlaným pohledem.

Dojalo ji to. Taková věrná neústupnost jen kvůli ní.

„Hlupáku jeden, obětovat bezpečí a pohodlí domova, za to abys mohl jít za mnou.“, trochu se jí zachvěl hlas. Natáhla k němu ruce.

„Tak pojď. Když už ses rozhodl přijít, tak ať tě aspoň pořádně podrbu.“, zvedla se a došla k němu.

Při pohledu na její natažené ruce se Miky zvedl,protáhl se skrz mříže a skočil jí do náruče. Pevně ho k sobě přitiskla.