Déšť

Když jsem tě potkala poprvé, byl slunečný den, ne moc teplý, prostě takový, jakých je z jara spousta. V davu zběsile spěchajících lidí ses skoro ztrácel, ale mé oči na tobě ulpěly s jistotou a už nebyly schopné vidět cokoli jiného. Zastavila jsem se uprostřed toho stáda, stejně tak ty.
Zhluboka jsem se nadechla a ucítila déšť. Čerstvou, přilnavou a nezaměnitelnou vůni letního deště. Ani mi nebylo trapné znovu a znovu prudce a zhluboka vdechovat. Voněl jsi deštěm...
Zadívala jsem se ti do očí, do těch bezedných modrých očí, které mě pohlcovaly skoro stejně spolehlivě, jako jezero, ve kterém mi hrozí utonutí.
Nehybně jsme stáli, lidé do nás vráželi, občas padla i nadávka na naši adresu, ale nám to bylo jedno. Nepokrytě jsem tě hltala pohledem, stejně tak ty mne. Nebylo to nepříjemné.
Voněl jsi deštěm a já měla chuť ochutnat tvou kůži, jen proto, abych se ujistila, že v sobě bude mít stejnou příchuť, jakou jsem cítila na jazyku při vdechnutí. Rozplývala se, jako kapičky vody, vsakovala se do mě.
Zvedla jsem ruku ke svému obličeji a ukazováčkem si ve výmluvném gestu přejela po rtech. Zopakoval jsi to vláčným pohybem, jakoby ospalým a při tom vášnivým a nabitým ukrytou energií. V tu chvíli to bylo mnohem lepší než polibek, natolik intimní, natolik spontánní. Přísahala bych, že jsem to cítila, tvůj dotyk až tam někde uvnitř mé strnulé duše.
Byla jsem na tebe plně zaměřená a chtěla jsem víc než jen gesta. Chtěla jsem pocítit pevné objetí, nikdy neustávající touhu. Ale ty ses jen znovu pousmál, otočil se a zmizel jsi mezi lidmi.
Najednou jsem cítila, jak se mi do vlasů a holých ramen vsakují první kapky. Zaklonila jsem hlavu a nechala se obklopit a utěšit něžnou náručí vody.
Voněl jsi deštěm a já i teď po letech vzpomínám na tvé oči. Vzpomenu si na tebe pokaždé, když se na zem snášejí chladivé kapky. Tančím mezi nimi, v letních šatech mezi lidmi skrytými pod deštníky, nahá v lesích jako divoženka, a představuji si, že to není jen voda, co mě objímá.
Voněl jsi deštěm...