Čekání

Anotace: . . .

Čekání

Věděla s jistotou, že se to stane. Ano, jednoho dne se to určitě stane. Ten večer zaslechla, jak se venku zvedl vítr a pak slabá zář pronikla oknem do domu a nakrátko osvětlila její utrápenou tvář. Už na nic nečekala, tak jak byla ve vytahaném tričku a teplákách, na nohou staré sandály, vyběhla ze dveří ven do tmy.

Byla to ona. Stála už před brankou a ta, aniž by se jí jakkoli dotkla, se před ní otevřela do ulice. Počkej, vykřikla za ní. A ten výkřik byl natolik smutný, že se opravdu zastavila. Počkej, opakovala a bylo jí to tak líto - tak strašně líto, že odchází.

A proč vlastně?, zeptala se a nádherná záře, která jí všude obklopovala, teď zářila snad ještě jasněji. Já, a najednou, přestože měla v hlavě tisíc důvodů, tisíc myšlenek, které by chtěla říct, zmohla se jen na tu jednu ubohou větu. Já nechci, abys odešla . . .

Ach tak, usmála se. Jenomže, ty hloupoučká, znovu se na ni usmála, to takhle nejde. To musí chtít oba dva. A já, rozhlédla se kolem, jako by skutečně čekala, že tu ještě někdo je, já tu kromě tebe, opravdu nikoho nevidím. . . Měla pravdu. Byla tu sama tak, jako už mockrát předtím a jako mockrát potom, bude . . .

Uvidíme se ještě někdy? Snažila se získat alespoň nějakou naději. Možná, snad . . ., ale teď už opravdu musím, víš, čekají mne . . . Ta zář náhle pohasla a byla pryč.

Proboha, co to bylo? Ozvalo se náhle. Soused z vedlejšího domku stál jako solný sloup a nedařilo se mu zavřít pusu. Co to bylo, ufo!? Viděla jste to? Obrátil se na ni. Ne, zalhala, nic jsem neviděla. Zavřela branku a vracela se dovnitř.

Ještě ten večer si sbalila kufr a ráno odjela prvním vlakem. Ne, žádný lístek nenapsala, stejně by ho nejspíš ani nečetl . . . To víte, láska nemůže čekat věčně . . .

Čekání