Titanici

 

Vůbec to nevypadá jako léto.

Když procházím kolem kašny, mám chuť položit na hladinu papírovou lodičku.

V kabelce najdu jenom papírové kapesníčky a staré, vybledlé účtenky z Albertu. Při skládání kapesníček nedrží tvar, lodička vypadá jak po útoku. Ihned se nasákne vodou.

Prohrála. Nepřežila.

Účtenka má ohnuté rohy, opatrně je bříšky prstů narovnávám. Překloním se nad vodu a jemně ji pokládám na hladinu. Pluje, dokud ji nesemele proud vody tekoucí seshora.

 

Slunce prý vyšlo v 5:07.  

Není vidět. Zmizelo.

Mezi hustou sítí mraků jenom sem tam vykukuje modrá obloha.

 

Kolem náměstí chodí proudy lidí. Slyším šum hovorů na zahrádce pizzerie a smích číšníků v bílých košilích.

Skládali taky někdy lodičky a pouštěli je?

 

Nenamáhám se sednout si na lavičku, pořád zůstávám na okraji kašny. Kapky vody, co na mě občas dopadnou, studí.

Bílá čára. Skoro mezi těmi mraky není vidět. I z letadla je poznat jenom tečka.

 

Taky bych někam letěla. Třeba do Londýna. Už jsem tam jednou byla.

Tentokrát bych stála na Westminster Bridge  a pouštěla malé papírové lodičky do Temže.

A na každou lodičku bych napsala, že jsem v pořádku. Malým písmem. Bylo by to instantní poselství. Poselství naprosto bez hloubky.

A hlavně by nešlo přečíst.

Nebo bych je mohla pouštět do moře. Možná by je racci chytali do zobáků a odnášeli by je daleko.

Za obzor.

 

Mohla bych je taky vázat na konec provázku s balonky. A pouštět je. Šlo by jich uvázat i víc, aby si to aspoň někdo přečetl.

A na podzim bych je schovávala pod spadané listí.

Popsala bych celý papír.

Psala bych dopisy. A nikdy by nebyly dva úplně stejné.

Psala bych o všem. Bez cenzury.

A doufala bych, že si z toho někdo něco vezme.

 

 

A na konec bych vždycky připsala, že jsem v pořádku.

 

Pokud to čteš, tak jsem v pořádku.