Holubí dům

Studený vítr se usadil do starého, houpacího křesla, vrzajícího na ztrouchnivělé verandě. Právě přestalo pršet. Ve vzduchu je cítit pryskyřice, jehličí a vlhká hlína. Na střeše verandy využil díru v okapu pár holubů, který se v ní rozhodl vybudovat hnízdo. Holub odlétá na okraj smrkového lesa, prohrábne párkrát pařáty hlínu, zakývá vesele hlavou a opět se vznese ke slunci, jež před malou chvílí vykouklo zpoza šedého mraku. Tentokrát s malou větévkou, kterou hrdě a jistě svírá v zobáku. Holubice ho mezitím s obdivem a pýchou v očích sleduje. Holub ladně přistane na tenkém okraji okapu, obtáhne kolem něho své prsty a jakmile si je svou stabilitou jistý, natáhne krk. Holubice od něj opatrně přebírá klacík, který pečlivě a s láskou ukládá na okraj hnízda. To se již za okamžik stane jejím středobodem života. Každý den v něm bude trpělivě sedět a opatrovávat ten největší a nejdůležitější poklad, jaký jí matka příroda dovolila kdy vlastnit. Tentokrát se holub vydává hlouběji do lesa, ve snaze nalézt ten nejideálnější klacík na zpevnění celé konstrukce. V tu chvíli přichází na řadu kočka, která do té doby vše pozorovala zpovzdálí v bezpečném úkrytu mezi kořeny vyvráceného stromu. Míří k němu s upřímným úsměvem, v tlamě drží trs zářivě zeleného mechu. „Neboj se mě , jen mi dej tu tvou větvičku" řekne. Holub se pouze otočí a cupitá za stálého ohlížení se směrem k hnízdu. Sojka prý tvrdí, že viděla druhý den kočku, jak sedí na vajíčkách. Nikdo jí ale nevěří.