spousta samozřejmosti

V jedné budově u nás ve vsi, co se jí říkal Parlament, jsem ucítil vůni, která ve mně vzbudila vzpomínku, kdy jsem si chodil kupovat obálky plné známek do tabáku u dolu Vaňkovka.
Mysleli jsme si, že sbíráme známky, ale hlavně se nám líbily ty pěkné barevné obrázky.
Jednou jsem si koupil časopis Filatelista a přišel mi strašně nudný.
Nechápal jsem, co může být cenného na těch nehezkých papírcích.
Pro mě byli daleko cennější ty pěkné známky Shoperia, kdy jsem ani neměl tušení, co je to za stát.
Miloval jsem velké barevné známky a nic mi nezáleželo na tom jakou mají cenu.
Proto jsem také dopadl jako spráskaný pes, když mě kamarádi obrali o jediné cenné známky, které jsem podědil ještě po otci.
„Ty jsi vůl,“ řekla mi matka a bratr přikyvoval.

„Hele a proč se tam vlastně říká Parlament?“ zeptal se doktora M. chlapík v krámku s točeným vínem, protože tam roky doktor M. žil.
Původně ta budova byla rozdělena na malé byty pro havíře.

       „Nemám tušení,“ řekl a obrátil se na mě, jako kdybych to měl vědět já, protože jsem bejval pošťák.
No asi jsem to vědět měl, když jsem byl pošták, ale já si hlavně užíval svět a budovy z jejich historií mě zase moc nebraly.

„Tři gymnasté měli, co dělat s vlečkou nevěsty,“ řekl muž, kterého přestala zajímat historie domu.
„To byli gymnazisté, ty vole,“ opravil ho jiný hlas.
„V tom není žádnej rozdíl. Stejně mu nasadila parohy ještě toho dne.“
„To je pravda. Ke všemu dvakrát,“ řekl druhý muž a oba se podívali na doktora M.
„Ta byla fakt těžká,“ řekl s úsměvem.
„A zároveň tak lehká,“ vložil jsem, aby nechyběl morální element, když už jsem nevěděl nic o historii Parlamentu.