měli bychom držet basu

Postavil jsem se dopředu, i když jsem to neměl v úmyslu.
Bůhví jak jsem se tam dostal.
Chtěl jsem ustoupit do pozadí, ale již to nešlo.
Cítil jsem se postrkován.
Lidské ruce jsou vždy po ruce, když je potřeba někoho postrčit k činu, do něhož se majitelům oněch rukou nechce. Většinou z prostého důvodu, že mají rodinu.
Je neuvěřitelné, co všechno se dá hodit na rodinu.
Stačí si přečíst knihu Kmotr.

„Tak co bude?“ ozval se hlas ze zadních řad.
Tam odsud se vždy ozývají takové hlasy.
Jsou anonymní a v bezpečí.
Zadní řady jsou hladové po činu.

Někde jsem se schovat musel.
Tak jsem jí vlezl pod sukni.
Nevím, co je na tom divného?
Pod svícnem je přece tma.
Někdo mě od ní odtáhl.
Cítil jsem se jako pes, kterého čeká cesta do útulku.
Věřte, že ten pes o tom ví.

Zablesklo se.
Lidé se rozcházeli.
„Vypadalo to jako něco mimozemského.“
„Byla to jen akce supermarketu. Slyšel jsi.“

Nikdo vám neřeknu pravdu.
A já to chápu.
Většina pravdy by nás srazila do beznaděje.
Většinu pravdy si ani nezasloužíme.
Většina pravdy je nejspíš stejně lež.
Jak je to se sluncem?
Vychází a zapadá?
Je tak snadné se nechat obelhat skutečností.