propast si najde svoje kumpány

Nepřesnosti současných pozorování vesmíru nedovolují předpovědět konečný osud vesmíru.
A já neznám důvod proč by mě to mělo zajímat.

MŮŽEME VSTOUPIT?
Ta hlavní myšlenka by měla počkat pod schody.
Kdo je muž a kdo žena?
Ty oči.
Bojíme se žít beze strachu.
Co zmůžou uniformy proti lesním skřetům?
Ani Butch a Sundance by se neprostříleli.

VYRAZTE DVEŘE!
Křičelo několik lidí, když se ke mně nemohli dostat v čase.
A já se probudil v posteli kde ze slamníku lezla sláma. Chtěl jsem utéct a už se nikdy nevrátit.
Nikdy nevíme co chceme, jako když doktor M. flirtuje se dvěma ženami a jedna z nich mu dá telefonní číslo, ale on stejně myslí i na tu druhou, že na ní taky něco bylo. „Vole!“ říkám mu, ale jsem jiný?

Rádi jsme třásli korunou stromu, aniž jsme chtěli ta jablka jíst.
To krupobití mělo něco do sebe.
Padala blízko i daleko od stromu.
A ta vůně.

Cítím, jak voní svět.
Dnes většina lidí, co jsem potkal, voněla po pražených mandlích.
Je bezva nebýt za vodou.
Po cestě za ní se člověk příliš namočí.

Vesmír a neštěstí?
To je náš vynález.
Dokud jsme tu nebyli, tak pohromy nebral nikdo vážně.
Ve vesmíru jsme přece sami.

PS.
CHCEŠ ABYCH TĚ VYKOUŘILA? JSEM JEN KILOMETR OD TEBE.