vy nemáte porcelánové zuby?

Měla jsi na mysli sen.
Přitom jsi říkala pravdu.
Pravda byla jak podzemní dráha plná prchajících obyvatel města.
Hostinský ani nestačili vytáčet pivo.
Všude bylo horko z bůvolího dechu.
Buffalo Billovi se roztékala žárem jeho kulovnice.
V dálce byl vidět přijíždějící muž na oslíku.
Velké hosana mu čechralo jeho podivnou pokrývku hlavy.
To jsou vlasy?

Lidství je panenství?
Nebo lokty na střetnutí představitelů NATO?
Do německé válečné helmy mi nalili Tramín.
Jenže já jsem zvyklej spíš na takové ty patoky, co jsou plné pohybu, kde atomy nevěří jeden druhému, jak lidé za války, obávající se udavačů.

Vzali jsme pár vojenských bubnů a začali hrát rokenrol.

Už se nemohu dočkat až bude konec, a já si budu moci pogratulovat, že jsem to tady přežil bez toho, abych musel někoho zabít.
To je přece klika jako hrom.
Nemuset se stát hrdinou ve válečné vřavě.
Víc toho opravdu nemohu chtít.
Těžko mohu někomu něco závidět.

Ta prázdná vteřina.
Ten okamžik kdy sedím v rozvitém květu leknínu.
Hlavou mi prolétají abstraktní obrazy nečekaných setkání.

Někdo se mnou hrubě zatřásl.

„Visíš mi prachy, kurva!“ zařval na mě.
„Kurva, ty máš asi pravdu,“ řekl jsem mírumilovně.