podvědomí na nás šije boudu

Vaska vyrazil na ryby.
Požádal jsem ho, aby mě nachytal pocity, které se mi časem vytratily a třeba jsou ve vodě.
„Ale chytej raději na těžko! Nebudou někde na hladině.“
Chytil past na bobry.
Děravý nočník a mořskou lasturu, co neměla v rybníku, co dělat.
A kufr s jednou nohou uvnitř.
Panenky.

Já neměl nikdy pořádnej kufr.
Jen takovej menší, do něhož jsem si jako kluk ukládal TY věci.
I tak jsem z něho měl radost, protože kufr je symbolem cestování.
I když na něj člověk čučí doma.
Jenže já byl vždycky na cestách, aniž jsem se pohnul.

Za jedné noci jsem zažil invazi mimozemšťanů. Nebylo to nic příjemného.
Vyskočil jsem z postele a chvíli to rozbrusloval po místnosti.
Doktor M. mi ten sen záviděl.
„Jak to, že se mě nikdy nezdá nic takhle zajímavého?“
Naposledy se mu zdálo, jak sedí se společností v parku a velký jeřáb jim snáší na stůl chlast.

Já si v tom kufru nosil lahvové pivo na Ostrůvek na rybníku Záplavy, kde jsme se povalovali na slunci a v noci pořvávali.
Mělo to něco do sebe se probudit zachumlán do celty mezi tou spoustou naháčů.
Ty pohledy odsouzení, závisti i pobavení.
Protřít si oči.
Vypít zbytek piva z lahve a skočit se do vody vychcat.
A jenom tak bejt.

Vaska kopl kufr zpátky do vody a zamračeně mi sdělil, že nosím smůlu.
„A to ani nemám kufr.“

PS.
Nikdy se neděje nic zvlášť důležitého dokud nejde o balík peněz.
Prý.