setřást kila těch dnů

Kamarád mi vrazil na cestu do ruky výtisk Alenky v říši divů v originále.
A co já s tím?
Vlezl jsem s ním do šichťáku, co vezl kamarády na ranní sobotní směnu.
A oni se mi smáli.
Smáli se mojí opilosti a knížce, co jsem měl v podpaží namísto pistole, co tam mají ostří hoši v detektivkách.
Šel jsem spát do své postele, protože jsem neměl rád ani šichty v pracovních dnech.
Nejspíš jsem se rád flákal.

„Bacha! Jde po žížalách!“ vykřikl havíř, když nám do koupelí vletěl otevřenou větračkou kos, a my si ve sprchách zrovna vzájemně myli záda, protože to jinak nešlo, jak jsme byli špinavý od všeho toho uhle.

Ta neustála potřeba nadechnout se rajského plynu.
To, když vynášeli zraněné havíře, tak jim ho dávali dýchat, a za nimi se kodrcal doktor v bílých holinkách, který bojoval se svou nadváhou.
Kolik jen jsem viděl takových průvodů?
Osobní svítidla se těm mužům pohupovala na prsou a světlo se mrskalo hlubinou tmy, jak opilý lampionový průvod.
Chyběla jen muzika.

A Alenka zatím v kantýně roztáčela sedmistupňové pívo k sekané s hořčicí, co vypadala na talíři jak kočičí průjem.
„Dneska jsem se cejtil jak v říši divů,“ řekl jeden z havířů.
„Za celou šichtu jsme neměli ani jedinou mrdu.“

PS.
Mrda jest v žargonu chyba narušující plynulost pracovního výkonu.