Nápis na zdi

Zašla jsem do kavárny a koupila si cappuccino. Normálně bych si sedla ven na zahrádku, ale teď jsem se na kost promočená choulila v rohu kavárny k topení. Začala jsem usrkávat horký nápoj a vytáhla mobil. Rychle jsem jí napsala zprávu.

Rozhlédla jsem se po kavárně. Očividně jsem nebyla jediná, koho déšť zastihl bez deštníku. Znovu jsem upila a cítila, jak se mi teplo šíří tělem až do konečků prstů. Zkusila jsem jí zavolat. Už jsem se začínala strachovat. Ona je přesně ten typ člověka, který nedá mobil z ruky. Když jsem se jí minule nemohla dovolat, tak… Zkrátka to u ní nevěstilo nic dobrého.

Mezitím přestalo pršet, ale nebe se dál zlověstně mračilo. Musela jsem toho okamžiku využít. Kvapem jsem dopila cappuccino, zaplatila a vyrazila. Snad to stihnu domů, než zase nahoře začnou zalévat. “Píp! Píp!” ohlásil mobil. Uf! Tak přeci jen odepsala. Otevřela jsem zprávu a úleva byla ta tam. “Zuzka mi to nebere, přišel mi od ní dopis. T. P.S. Sraz u ní.” stálo tam. Za takhle rychlý start, jaký jsem předvedla, by mě trenér určitě pochválil.

Hledání klíčů trvalo věčnost, když jsem je našla - měla jsem je celou dobu v kapse - otevřela jsem schránku. No jasně, dopis od Zuzky. Popadla jsem ho a jako střela vyrazila o dva bloky dál. Tereza tam už stepovala značně znepokojená. Nemusely jsme nic říkat. Stačil jeden pohled a už jsme dupaly po schodech. Samozřejmě nezamkla. Otevřené byly i dveře do obýváku. Všude byla poházená plátna, štětce, nepořádek všude, kam se podíváš, a absolutní ignorace jakéhokoliv systému, jak už to u umělců dost často bývá. A tam, na těch lehce vybledlých fialových tapetách nad televizí byl velký černý nápis...

Teď už jsme si byly na tisíc procent jisté, co se děje. Tereza nastartovala. Jely jsme směr staré hutě. Zuzka to opuštěné místo nazývala “kolosálním hřbitovem”. Ach jo, ti umělci. Vyskočily jsme z auta a běžely jako o závod. Nahoře se něco kmitlo. “Zuzko! Nééé!” Bylo už pozdě. Byla jako padající hvězda. Při zvuku dopadu se mi zvedl žaludek.

Dodnes se budím hrůzou ze sna, ve kterém stojím před onou zdí s tím černým nápisem: “Osud si cestu najde.” *

* “Osud si cestu najde.” PUBLIUS VERGILIUS MARO (70 - 19 př. n. l.) starověký římský básník