mizí všechna horká léta

Stáhl si prsteny a dal je na váhu.
Rád pozoroval tyhle staré váhy, které vyhledávaly vzájemně svoje jazýčky jak předehru k milování.
Proto chodil právě do této zastavárny.
Obsahovala mnoho starého, co už ty ostatní podniky vymazaly.
Už jenom ty váhy s displejem, kde jen vyskočí nějaká čísla.
Jednou to zkusil, protože dávali lepší ceny, ale ten displej.
Jako kdyby na něj vyplazoval jazyk hodně zaostalý pes, ten co se tváří vesele i po několikátém kopanci.
Peníze prostě nejsou všechno, říkal si, ale zároveň měl pocit, že ta věta je ohlupující hříčka pro chudáky.
Asi jako když jim slibují nebe.

V noci se budil myšlenkami, že neexistuje něco jako náhoda.
Kroky lidí se pohybují pomocí hypertextových odkazů, jak jsou osudy propojené pomocí těchto křižovatek.
Lidé jsou svázáni víc než si uvědomují, a kdyby tolik netlačili na pilu, jak si chtějí přizpůsobit život k obrazu svému, tak by mohli dojít naplnění po němž prahnou.
Cítil však, že není jiný.
Jinak by nebyl, měsíc co měsíc, v zastavárně.

Různé části těla vykazovaly svoji vlastní identitu, jakoby ani nepatřily k celku.
Prst mačkající donekonečna tlačítko automatu.
Jak jen nesnášel veškerou techniku, co tu před ním pobrukovala a co chvíli se zmateně rozsvěcovala.
Měl by jednou ty své prsteny nevyplatit.
Třeba by se pak už nevrátil.

Výhra.
Prohra.
Výhra.
Prohra.
Prohra.
Prohra.

Zachumlaný přívlastek noci se přesouval, jak Kolumbovy lodě vstříc břehům, o nichž byly jejich představy naprosto mylné.
Člověk bez kontroly na vinném lístku pohřební služby.
I na to myslel.

Toužil věřit.
Chtěl věřit.
Na vesmírná plavidla.
Na konec světa.
I na čerty.
A snad i na Boha.
Ale věřil jen v jediné.
Že sobě věřit nemůže.

Věřil, že v zastavárně se bude otevírat v devět.